cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

Ťaviny 4.-6.11.2016

ŽELEZNÉ HORY

pátek

V Kolíně nastupujeme do rychlíku. Ostatní nevidíme a tak se vecpeme do kupé a proběhne krátké seznámení. Zdá se, že všichni vystupují v Přelouči. Dobré je, že tam vystoupil i zbytek výpravy, a tak po radostném přivítání jdeme „pro vodu“ do nádražky. Vlak nám rozhodně neujede, protože čekáme dvacet minut na přípoj. Vynahradí nám to mašinfíra, kterému fušujeme do řízení – a pozorovat cestu z okna strojvůdce je moc prima. V Prachovicích hučí vápenka, všude se svítí a my se plazíme vsí. Dva chlapci nás posílají na lokální pivo do místního lokálu a musím říct – neměli jsme jim věřit. Ale jednu výhodu to mělo. Bylo to naším směrem. Tedy, tak jak jsem přesvědčil Ťavu. Nebylo to ani dva kilometry a jsme na místě. Dost fouká, silné poryvy jsou mrazivé. Bohužel mapa slibující studánku trochu kecá – není tam. To zase tolik nevadí. Rozděláme oheň, hřejeme se, vaříme a povídáme. Vytáhnu guitalele. Hraju asi tak do půl druhé, je zima, prsty mrznou a to dřevo neladí samo o sobě. Přesto je to skvělý! Zalézáme do vymrzlých spacáků. Je to tak, přeci jenom vak je vak. Tenhle vak na spacák. Není to zase taková pecka a celou noc mi mrznou nohy, jinak je fajn. Vítr fučí a snaží se přehlušit hučení vápenky. Nakonec je to mezi nimi plichta.

jen mašinfíra bdí (my s ním)

jen mašinfíra bdí (my s ním)


sobota

Motto: zatímco Kapišto s Krtkem, Mikim, Markem a Ťavou hledali díru, já si hrál s kozama…

Během noci hledám teplejší polohu a nenacházím. Zase ale vidím svítání. Stromy se kývají ve větru. Na spacáku je několik vos, které se rozhodly zemřít na nás. Cvrnkám je stranou. Povylézám a užívám si pohledu do korun nade mnou. Je mi líto zůstávat ve spacáku, a to i proto, že mám stále ledové nohy. Vyskakuji a rozdělávám oheň. Plameny postupně přilákají ostatní. Horký čaj a lok slivovice – a hned je dobře. Balíme a vyrážíme opačným směrem, než je náš cíl. Ale Ťava si chce prohlídnout nejen lom, ale také opačnou stranu. Nacházíme kaštanovníky a pak slezeme k rybníku a k trati. Po té jsme včera přijeli a teď se opět vzdalujeme cíli. Nakonec odbočíme po dávno zrušené vlečce. To je krásné tím zarostlým zářezem a podzimními barvami. Jsme skryti před větrem a je náhle mnohem tepleji. Krásný listopadový den. Dojdeme do Vápenného Podolu a moc hezky se vzájemně ztratíme. Najdeme se až u vápenné pece. Pak jdeme kolem motokrosového tréninku a opět se trháme. Zde se náhle objevuje prazvláštní zvíře – je to tvor jak ze zapovězeného lesa – tělo koně, hlava krávy a k tomu různobarevné stužky. Divně a divě se po nás dívá – až z toho nemáme vůbec dobrý pocit. To stvoření odběhne, ale pozoruje nás skrze křoví. Vystoupáme na vrchol kopce, les je tady krásný, příjemný, romantický a domácký. Sestoupíme ke Kraskovu. Tam je hájovna a krásní oslíci s oslátkem. Hladíme je, ale nemáme pro ně nic, až mne napadne, že mám v kapse křížaly. Ty chutnají pouze oslici. Tedy nejen jí – okamžitě k nám běží jako o překot kozy! A těm tedy chutnají. Nakrmíme je a chceme odcházet. Ale nechceme odcházet s kozama! Dvě se nám podaří zahnat, ale Velká hnědá a malá bílá nás pronásledují a jdou s námi a nenechají se zahnat – jen je zaženu, a to posléze i klackem, tak sotva se otočím, s mečením běží k nám. Dumáme, jak se s nimi vejdeme do stanu, protože v noci mám pršet. V Kraskově s kromě kozí dvojice přidává do našeho seskupení i kočka a jenom pes nemůže, protože je za plotem. Dělám poslední zoufalý pokus: ženu kozy asi dvě stě metrů klackem (s nimi běží i ta kočka!) a pak zahnu na louku – kozy nedbají a vrací se do Kraskova – jdu loukou. Pak se zarazí, jak mě vidí na louce, ženou se zpět a jdou na louku, jenže já mezitím prolezu dráty. Tak to nakonec vzdaly. A to jsme rádi – v hospodě by se asi divili, co je to za hosty. Ačkoli – ten hospodskej je tedy hodně divnej. A lidi rád nemá. Natož je obsluhovat. Přesto – vařili dobře. Jdeme podél rybníka Peklem – Zlatým potokem; je tu pokácený opravdu starý smrk a podivná stavba nad údolím. V Třemošnici jsme za tmy. Rozloučení s odjíždějící Katkou a Markem, spojené s návštěvou místního lokálu s obsluhou nahoře bez (míněno tím, že její paměť měla drobné chybky – prostě si nepamatovala, co si kdo objednal) a hledáme místo na spaní. Už máme vybaleno a téměř postaveno, když Krtek najde lepší místo. Přes počáteční mrmlání ho chválíme – je za větrem, kolem jsou přirozené valy, spousta dříví a sucho. Takže vaření, kecání, hraní a spaní. Jen zalehneme, spustí se předpovídaný déšť. Kapky ťukají do plátna stanu a přístřešků; nenechali jsme nic náhodě. A noc už je krásně teplá. Jenom ta země mohla být míň křivá a bez těch šmurhajnců, co mě tlačily do unaveného těla.

holt to je to spaní pod širákem!

holt to je to spaní pod širákem!

a probuzení

a probuzení

"téměř nefouká" - ale aspoň hřeje

„téměř nefouká“ – ale aspoň hřeje

tak tohle je ta studánka, ke které jsme šli

tak tohle je ta studánka, ke které jsme šli

kvůli takovým ránům vandrák proklepe noc

kvůli takovým ránům vandrák proklepe noc

leckdo měl v báglu i rezervní bojler - asi

leckdo měl v báglu i rezervní bojler – asi

vzkaz romantikům...

vzkaz romantikům…

zastávka na cestě do lomu

zastávka na cestě do lomu

stíráme rosu na kolejích - je ráno

stíráme rosu na kolejích – je ráno

bývalé vlečka a kolejiště

bývalá vlečka a kolejiště

to zatracený vedro - jdeme do triček

to zatracený vedro – jdeme do triček

Ťava a jeho choroš

Ťava a choroš

Miki bez choroše

Miki bez choroše

vápenná pec

vápenná pec

kozy...

kozy…

asi jsem osel, když se mi osli tak líbí!

asi jsem osel, když se mi osli tak líbí!

večerní soumrak za stálého větru

večerní soumrak za stálého větru

je to peklo - tedy Peklo!

je to peklo – tedy Peklo!

a tohle je další Peklo, kousek na staletým smrkem

a tohle je další Peklo, kousek na staletým smrkem

"příprava na večer"

„příprava na večer“

jídlo, pití, hudba a oheň = pohoda!

jídlo, pití, hudba a oheň = pohoda!


neděle

Je pohoda a já vstávám jako třetí k už rozdělanému ohni. Není nad společnou různorodou snídani, horký čaj a nad spálené prsty od konvičky. A pak, že dobrého nepálí! Naleznou nás houbaři – pejskaři a diskutují, tak zabalíme a jdeme k Doubravě. Od rána neprší a tak je to fajn. Říčka je moc hezká a barevné listí se v ní odráží a také v ní plave. Jdeme náhonem, který jen tak mimochodem jakoby měl obrácený spád – někdy holt voda musí do kopce – když se jí poručí! Mladotický Mlýn a otevřená vytopená restaurace. Déšť nás z ní vyhání – málokdy jde člověk z hospody, když začíná pršet – většinou je to naopak – ale nešť! Slušně leje. I tak je Chittusiho údolí nádherné. Taková Vydra v menším provedení, nebo je to podobné horní Blanici. Krása! Občas nás značka zkouší zmást a jen tak mimochodem nás vyhnat do kopce, ale my, zkušení, to vůbec neřešíme a jdeme správně podél říčky. Bláto čvachtá pod nohama, mokré kořeny a olezlé listí na zabahněných kamenech jsou nepříjemně klouzavé.  Pod jezem u náhonu se dělíme – zbytek jde obhlídnout kostel, my jdeme podél náhonu, který prochází tunelem ve skále vstříc restauraci U Vavřince v Ronově a pak na vlak. Prší čím dál víc – vlastně – slušně leje, bubliny se tvoří na kalužích. Přijíždí kolébavá lokálka směr Čáslav. A jako vždy – rychlík má zpoždění, průvodčí nás honí do vlaku a pak stojíme dvacet minut v polích. Ale jsme pod střechou. To že prší až do noci už je naprosto nezajímavá denní epizoda.

ty rána...

ty rána…

čajování a spálené prsty

čajování a spálené prsty

a trochu Doubravy

a trochu Doubravy

a další peřejky

a další peřejky

volej - podzimní uklidnění - krása

volej – podzimní uklidnění – krása

otevřeno! - hospůdka ve mlejně

otevřeno! – hospůdka ve mlejně

co třeba trochu deště?

co třeba trochu deště?

Chittusiho údolí I

Chittusiho údolí I

Chittusiho údolí II

Chittusiho údolí II

Chittusiho údolí III

Chittusiho údolí III

Chittusiho údolí IV

Chittusiho údolí IV

dělíme se - loučíme se

dělíme se – loučíme se

opuštěné nádraží - hodiny se stálým časem

opuštěné nádraží – se stálým časem