cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

Sever – Jih 400km

Ze severu na jih

s-j_2016_00

sever

s-j_2016_42

jih


nejprve několik suchých dat zvlhčených potem a deštěm:

ujeto na koloběžce Foxberry o váze 10,5kg (vážena plně naložená bez láhve s vodou):

pátek 25.3.2016 = 167,36km; průměr 15,1km/h; čas čistý 10h54′;  max. rychlost 53,2km/h;

+ 3.000m tam a zpět k nejsevernějšímu bodu); čas celkem 13h17′; celk. stoupání 2.227

sobota 26.3.2016 = 146,90km; průměr 15,4km/h; čas čistý 9h28′;  max. rychlost 57,9km/h;

čas celkem 11h34′, celk. stoupání 1.457m

neděle 27.3.2016 = 95,72km; průměr 13,6km/h; čas čistý 6h55′;  max. rychlost 48,6km/h;

+ 9,41km zpět od nejjižnějšího bodu, čas celkem 8h17′, celk. stoupání 1.534m

celkem km: 412,98km; (+ 12,41km navíc); celkem stoupání: 5.218m

čas celkem čistý: 27h17′; čas celkový: 33h08′


Nápad a příprava:

Ideový návrh této výpravy se mi zrodil v hlavě už v létě po té, co jsem ujel oněch 100km. Plně se ve mně rozvinul během zimy. Několik výpočtů vzdáleností a pak to, že se Velký Pátek stal volným dnem mne přesvědčilo o Velikonočním termínu. Jen jsem doufal v počasí.s-j_2016_28


Lidé:

Vždy mám rád, když se mi uchovají různé vzpomínky, ale ty na lidi jsou pro mne cenné. Takže můj úsměv patří milým lidem, co mne a mojí láhev pustili před sebe ve frontě v Mimoni. Řidičům, kteří se mi vyhýbali a zpomalovali a dělali mi prostor – zejména tomu kamioňákovi před Benátkami, který jel krokem za mnou, dokud si nebyl jistý, že mne bez problémů předjede. Poznal jsem, jak náš lid přijmul vietnamce v jejich obchůdcích a jak spolu komunikují během nákupů – bylo to milé a snad ty 3-4 situace nejsou výjimečné – tak snad nejsme národem rasistů. Paní u pumpy ve Smedči, která si se mnou tak hezky povídala. (A také paní u pumpy v Kostelci, co mne zmrzlého za tmy litovala). Výčepní a servírce v Petrovicích – za úsměvy, a že jsem nemusel chodit se sklenicí zpět.

Ale potkal jsem i pár řidičů, kteří si vysloužili i něco víc než jen pozdvižené obočí: toho blbce se slovenskou značkou, kterého jsem doprovodil neslušnými gesty a slovy, co houkal jako magor ve Cvikově, i když měl dva pruhy na předjetí; kreténa v kamionu na benešovské spojce, který začal zběsile troubit až ve chvíli, kdy mne míjel (to už jsem vůbec nepochopil – to bylo tak na to, abych mu leknutím spadl pod kola) a přitom měl ještě v těch dvou stoupacích pruzích metr a půl místa nalevo k dobru – tak vo co mu šlo!!!? – toho jsem častoval jadrnou češtinou nereprodukovatelného charakteru ještě dlouho; tomu blbečkovi, jak jsem za ním poslal jednoprsté ukázání, co troubil, když mě míjel na cestě do Neveklova, zatímco já jsem stál a fotil a uhýbal mu zadním kolem; a taky tomu pitomci, co za jízdy  otevřel zadní dveře a hulákal na mne na silnici před Protivínem.

No a děkuji Caseymu za odvoz tam a Tomovi za odvoz zpět, Jahodě za jídlo, tátovi za polívku a taky mnoha dalším, kteří mě podporovali, nebo mi alespoň občasně fandili, či si jen vzpomněli.


Krajiny

Je zajímavé, jak se krajina měnila od severu k jihu – ty kopečky ve šluknovském výběžku, zarostlé, zmáčené táním a lemované trsy sněženek a bledulí, tak předjarní a občasnými skalkami; kopec do Svoru – kde sněžilo a ten sníh ležel v té stráni mezi stromky; pískovce v kraji mezi Mimoní a Bělou s pískovcovými skalami a porostlé borovicemi; no a Polabí od Boleslavi do Lysé – ploché a listnatě zarostlé; středočeské pahorky s výběžkem České Sibiře; údolí Vltavy jako předmostí jihočeského kraje, prolnutého do Bavorovsko Vodňanských rybníků a následované bolavými kopci před Kletí. Samozřejmě klikaté údolí Vltavy k Vyššímu Brodu plné kvetoucích podbělů, podléšek a petrklíčů, které posléze dospělo do pohraničních šumavských luk zarostlých březovými háji – nejjižnějšího bodu země.


Zvířata

Teprve za jízdy mi došlo, kolik je u nás pastvin a na nich krávy (začalo to hned u nejsevernějšího bodu – tam na mě ta jalovice provokativně čuměla!); ale nejen krávy, celou cestu, ale ovce a koně. A přejeté žáby a mrtví ptáci, černá zvěř a srnky podél cest. Naštěstí i živá zvířata na lukách a polích – stejně jako brouci a mravenci a mně se dařilo se jim vyhýbat – což auta nemohou a nestihnout. Byl jsem za to rád; ale nejvíc jsem byl rád za toho žluťáska, co se mnou závodil cestou do Chvalšin, v tom táhlém stoupání, třepetal se vedle mne stovky metrů. Viděl jsem jich pak víc, ale tenhle byl první a podpořil mé odrážecí úsilí.


Deník

Konečně se dostávám k tomu vyprávění o cestě.


 

pátek - 1.den

1.den

pátek

Budík není můj přítel, když zvoní před půlčtvrtou ráno! Ale po šesté jsme už v Lobendavě – to vstávání mělo za účel odjet co nejvíc, než začne pršet – bohužel mrholilo už v tuto dobu.

s-j_2016_2

cesta k nejsevernějšímu bodu

Vyjel jsem po silničce asi 400m k hranici, a odtud jsem táhl kolobku lesem až k nejsevernějšímu bodu, který byl asi 1,5km daleko, lesní bahnitou a kořenitou pěšinou, ale aspoň z větší části lemovanou romantickým, jarním, svěžím potůčkem. Na louce po levé ruce na nás zvědavě čučely krávy.

Nordkap

Nordkap

s-j_2016_4

nejsevernější bod

Došli jsme k „Nordkapu“ – přístřešku i kameni; byli jsme na nejsevernějším místě naší vlasti – místě, kde začínalo mé putování – místo, kde jsem se – už zpocený, nadechl a otočil na jih. První skutečný odraz té cesty byl na té silničce do Lobendavy asi v sedm deset, když jsme se vrátili k hraničnímu přechodu. Mžilo. GPS a tachometr byly orosené a já také. To mžení, jak jsem v prvním stoupání za vesnicí zjistil, mělo za následek tenké kluzké blátíčko na asfaltu, po kterém mé jinak dobré boty prokluzovaly. A to nepotěší. Když je ten kopec kilometrový. A to byl teprve první.

poslové jara a cesty

poslové jara a cesty

Šlapal jsem jak to pokluzujíc šlo, ale pořád jsem měl problémy s ponožkama a tak jsem zkoušel vše možné převázání a do toho mi to podjíždělo. Navíc jsem zjistil, že je to i nepříjemný z kopce – měl jsem strach nějak víc brzdit, abych nešel do smyku, aby mi nepodjelo kolo, tak byly ty sjezdy jednak opatrný, ale taky pomalý. Projel jsem Brtníky, kde má V Kopci Ťava tu roubenku, podél cesty potůčky a sněženky a pak dlouhý výjezd přes hřbet Vlčí Hory.

Vlčí Hora

Vlčí Hora

Další sjezdy a stoupání a u Krásné Lípy mám první láhev s vodou. Průjezd městem a stoupám vzhůru serpentýnami a táhlým výjezdem (nekonečným) na Studánku. Ale satisfakce – dlouhý a nádherný sjezd na Jiřetín – stálo to za to. Ani jsem nevnímal drobné kapičky. Ale to co jsem si užil mělo vzápětí stinnou stránku a tou byl výjezd na Novou Huť – víc jak 4km stoupání, které se zvětšovalo, mezi stromy sníh a déšť se začal zahušťovat a mísit se sněhem. V sedle jsem měl další láhev a taky svačinu. Než jsem to vypil a snědl, zmrzl na mně pot a já tak vychladlý sjížděl směr Svor.

ano, začne sněžit

ano, začne sněžit

Sněžilo a já si uvědomil, že rozdíl mezi veselým cyklistou a veselým koloběžkářem je ten, že veselý cyklista má na zubech nalepené mouchy, zatímco koloběžkář sněhové vločky! (Vtipný koloběžkář, co se zoufale směje vlastním vtipům ještě víc!) A to nebylo všechno – promoklé rukavice, sníh s deštěm a prudký sjezd způsobily, že mi promrzly prsty na kost a měl jsem v nich křeče z toho prochlazení a nebylo jak se zahřát, jen jsem svíral a rozvíral prsty, které pevně držely v serpentinách madla řídítek a řítil jsem se dolů do Svoru. Teď by se mi stoupání a zahřátí hodilo! Naopak silnice pokračovala do Cvikova, stálým mírným sjezdem, který bych si, nebýt tak zmrzlý, hrozně užíval. Ale jakmile jsem sjel na Lindavu, začalo mi být lépe a do zpěvu. A tak jsem zpíval a pozoroval meandry Boberského potoka a kupodivu nezapomněl odbočit na Brniště. Cesta do vsi byla stoupavá a asfalt byl zřejmě neopravován od dob rakouskouherských. Sjel jsem do vsi a vypil jsem zde poslední láhev a těšil se do Mimoně. Ale ouha – navigace mne zradila a já místo daným směrem odjel na Luhov, což jsem zjistil až u přejezdu – a tak jsem jel zkratkou, která byla jednak delší, ale také o to horší cesta!

Ralsko

Ralsko

Takže jsem moc hezky obkroužil Ralsko přes Noviny, ale do Mimoně jsem nakonec dorazil – a to až do Penny, kde jsem dával pauzu a měl radost, jak mne pustili tamní lidé v obchodě před sebe a jak se tam na sebe usmívali. I já se na sebe usmíval.

konečně zastávka

konečně zastávka

A sedmdesát kilometrů z a mnou! Pokračoval jsem dlouhými silnicemi přes Ploužnici do Kuřívodů – sice to bylo do kopců, ale táhlých – a tak se to docela dalo jet, ačkoli se průměrná rychlost snižovala. V Kuřívodách jsem odbočil na Bělou – ale kopec byl táhlý a tak jsem dal nahoře pauzu.

nad Kuřivody

nad Kuřivody

To zřejmě krajinu umoudřilo (naopak počasí ne a začalo víc pršet!) a víc jsem jel dolů než nahoru – ó to bylo radosti na staré koloherce! Lesy krásné, jízda z kopce a déšť nikterak silný! V Bělé nastalo takové to obvyklé: dlouze do kopce, krátce dolů, na což už jsem byl zvyklý a tak jsem v klidu najel na státovku. Zde byla táhlá stoupání a klesání a jelo se nádherně, ani tolik nepršelo a dlouhými odrazy jsem zvyšoval průměrnou rychlost.  Za Debří oslavuji stý kilometr a na kruháku jsem jel dolů pod městem – Mladou Boleslaví – a protože jsem nepotkal ani zajímavou hospodu, ani krámek, pokračoval jsem na Bezděčín.

Mladá Boleslav

Mladá Boleslav

Stoupání na Pískovou Lhotu bylo vcelku milosrdné a tak jsem sjel do Brodců, kde byl krámek a já dal krátkou stručnou sváču. Rozpršelo se a při sjezdech se mi promáčely botky (blatníček přední byl dobrej nahoru a dozadu, ale odraz od země mi sprchoval nohy skrze stupátko). Projel jsem Benátky a začalo stoupání. Až překvapivě jsem to docela v pohodě dal na Jiřice a přes Vrutici dojel do Lysý a byl v pohodě, že jsem ani nestavěl v obchodě.

Lysá nad Labem

Lysá nad Labem

Přejel jsem Labe, ale docela začínala únava a tak jsem dal pití a jídlo – seděl jsem na zemi u silnice kousek v lese za mostem. A začalo pršet – a hustěji. Tak jsem vstal a vyrazil.  Jelo se mi docela příjemně a cítil se, že na to dnes mám. Ale čekal jsem co se mnou udělá Kounický kopec. Ano, to byl vydařený a vypečený kousek trasy, přesto jsem ho vyjel až nad Český Brod bez extrémního sebezničení. Sjezd do Brodu a zde dopíjím láhev a dávám poslední hroznový cukr. Stmívá se. Zbývá posledních 15km a mám to za sebou – akorát je to tedy do kopce! Šlapu na Tuchoraz – a chci dát „tu-oraz“, ale nedávám, projíždím a stále a stále, odraz co odraz, v bahně z jablečných sadů, do kopce. Sjezd v Přehvozdí, ale to je prudce dolů a o to víc nahoru. Setmělo se, zapínám osvětlení. Motám se po silnice stále do kopce, únava sílí. Na křižovatce u Trubý se odklízím do příkopu a za sílícího deště sedím na bobku u ležící koloběžky. Došlo mi. Je tma, nemám co pít a jíst a jsem zmrzlý. Vím, že se nesmím zdržet. Že bych vytuhl úplně. Naskakuji a bezduše se v té tmě odrážím víceméně dopředu. Konečně světla. Pár set metrů a křižovatka. A za ní benzinka. Sedím na plechové bedně a piju Colu – je mi zima, chlemtám to a klepu se. A znovu naskakuju – poslední promrzlé kilometry – prsty na rukou i na nohou jako led, prší, málem spadnu do příkopu mezi Kozojedy a Vyžlovkou – světlo mi neosvítilo konec asfaltu – ale zvládám to a s očima upřenýma na sotva viditelnou bílou čáru krajnice jedu to poslední stoupání. Pak sjezd a krátký výjezd a jídlo a sprcha a postarat se o to, aby mi do zítřka všechno uschlo.


2.den

2.den

Sobota

Nikdy si nenatírejte svaly koňskou mastí, pokud to není jen malá část těla. Natřel jsem si obolavělé, namožené a prochladlé tělo. Za chvíli se spustil ten efekt chilli papriček, které v tom byly obsažené – takže mi srdce bilo jako naposled a tělo se potilo a pálilo – a já místo spánku a odpočinku přecházel, odkrýval se, pil a měl bušení. Nakonec byla ta únava po dlouhém včerejšku a nevyspání taková, že jsem upadl na pár hodin do slastného komatu, jenže hned tu byl budík a já šel do nového jízdního dne. Mimochodem – nandávat si čočky s prsty kterými si večer natíráte mast obsahující výtažek chilli papriček není dobrý nápad. Je to absolutní hovadina.  Se slzícími červenými bulvami vyrážím v sedm deset – tak jako včera. Probrání přišlo hned – tím půlhodinovým stoupáním. Pak sjezd přes Klokočnou na Mnichovice. A zase stoupání k hotelu Sen a zase sjezd až do Poříčí.

Poříčí nad Sázavou

Poříčí nad Sázavou

A tady teprve přišlo to stoupání za poprchávání, které – až do Benešova – stálo za to! Tak na pumpě v Benešově dávám Colu a hroznový cukr abych to ráno nějak přebil. Nejedu přes Konopiště, ale přes Jírovice, od Benešova je to docela z kopce, ale asfalt je rozbitý a pomalý.

tady se kochával doktor Skružný

tady se kochával doktor Skružný

Serpentýny vzhůru. Poprchává, silnice na houby a ještě do kopce – jede to zatraceně pomalu! Konečně se dočkám Neveklovu, je zde velikonoční trh, jen kupuju vodu a jedu dál.

Neveklov

Neveklov

U táty zastavuju, kontroluju jak na tom je, ale udělá mi polívku, napiju se, je to padesátý kilometr a razím dál.

pro případ nouze mám náhradníka

pro případ nouze mám náhradníka

Do Sedlčan to není ani patnáct kilometrů – navíc po dlouhých stoupáních je ta poslední část docela s kopce a to si užívám. Občerstvení v Sedlčanech a táhlá cesta na Libíň. Tady mne začíná brát pravá kyčel – nevím zda úpony nebo kloub, ale je to blbá bolest – není to ani na stání na stupátku, ani na odrážení a já se trápím do Vysokého Chlumce.

?

Vysoký Chlumec

Tady, na výjezdu, sedím na zastávce na lavičce a uvažuju co dál, piju a jsem na sedmdesátém kilometru – ani ne v půlce. Vzchopím se a jedu. Čeká mě nejhorší kopec – z Počepic (myslím, že je to nejhorší kopec, hehehehe – blahá nevědomost!), sjíždím tam a pak prudké dlouhé stoupání, nekonečné, bolavé – stoupání, co dramaticky odebírá sílu i morál. Ale dávám to, pak je několik sjezdů, rychlých a příjemných, vyčasilo se a já se dostrkávám na osmdesátý kilometr do Petrovic.

Petrovice

Petrovice

Jdu do hospody a venku pak piju malé pivo s Ibalginem. No, ne že by to na tu bolest pomohlo – ale bylo mi to jedno. Šlapu dál – dalších dvacet kilometrů do Milevska, velká svačina a po dalším pivu, už bez prášku je mi líp.

jak mi bylo po Ibalginu s pivem

jak mi bylo po Ibalginu s pivem

Sjíždím táborskou státovkou k Vltavě.

začátek Orlíku, skoro jsem si přál aby mě tam shodili v sudu

začátek Orlíku, skoro jsem si přál aby mě tam shodili v sudu

Stoupání na Temešvár a pak několik dalších kilometrů až k serpentýnám na Pískem má také svou hodnotu. Ale sjezd za slunce do Písku je fajn – je mi relativně dobře.

?

Písek

Z Písku je to sice samé stoupání a klesání – jenže táhlé a na skvělém povrchu, takže pravidelný silný a dlouhý rytmus odrazů dohání a navyšuje průměrnou rychlost. Zastávka na nákup v Protivíně a slunce zapadá a poslední těžká a hořká stoupání a pak jen rovinka a lesní cesta.

ne, fakt se to nedalo!

ne, fakt se to nedalo!

Vařím fazole a taky kolínka do kterých bohužel dávám i koupenou směs na boloňské špagety, takže ty kolínka (a že jsem se fakt pokoušel je sníst!) pak vyhazuju. Spím dobře, bo jsem se nenamazal koňskou mastí!


3.den

3.den

Neděle

Mění se čas, takže zkrácená noc mi dovoluje vyrazit až v půl osmé. Venku je mráz, zamrzlé louže a já jedu polní cestou sypanou drtí ze střešních tašek a funím tak, že mi zamrzly cyklistické brýle.

Bavorov

Bavorov

A už po tolikáté jsem rád za ty prstové rukavice.

mlha se hlásí

mlha se hlásí

Slunce konečně vyhrává nad mrazem a tvoří z roztáté jinovatky mlhu a krajina rybníků stoupá do kopců – krajina je slunečně romantická.

i slunce se hlásí

i slunce se hlásí

Ale ty kopce jsou nepříjemné. Jedu do Netolic na první občerstvovací zastávku kolem zámečku Kratochvíle. Občerstvený, slunečným dnem opojený opouštím v báječné náladě Netolice a recituji do širého světa: V ten kraj jižní já se dám, kde v stráních jarní potůčky pramení, a zde, hleď, čirá oka rybníků lemují řasy staletých dubů a vzpínají se pahrbky strmých kopců – „kurva“ – už zase do kopce!!!?

jen kopeček

jen kopeček

Ano, po zásluze potrestán za opojný okamžik je cesta do Lhenice nekonečný kopec, který je čím dál příkřejší a pokud toho, jako masochista nemáte dost, tak pokračujte na Vadkov a pokud jste extrémní sebedestruktor a máte v nohách třetí den odrážení, můžete to jako já vyjet až na Smědeč. Když přežijete, tak vám, jako mně, laskavá pumpařka otevře pivo (ne z lednice, kde je moc studené, ale z basy „na sedmém“) a povídá si s vámi, než opět začnete přicházet životu na chuť.

pod (pro)Kletí(m)

pod (pro)Kletí(m)

A když už i dýchat můžete, tak se zeptáte, jaká je cesta na Krumlov a dozvíte se, že už tam třicet let nebyla. A tak jsem poděkoval a odrazil se a už to bylo více dolů, přestože i nahoru to bylo dost, prostě nejvíc za ty tři dny a pak se to v Chvalšinách přehouplo a já kolem léčebny v Červeném Dvoře krásně a rychle šlapal podle Chvalšinského potoka, tak krásného a jarně čirého až do Kájova. Abych ušetřil tři čtyři kilometry, vzal jsem to přes kopec na Větřní – ne přes Krumlov. Když píšu „přes kopec“ musím zmínit, že to je jedna z drastičtějších situací na této cestě. Že to dá zabrat – i přes odpočinek nahoře. Ale kdo dojede až sem, toho to nezlomí. Pak jsem konečně sjel do Větřní, zde bylo plno lidí většinou romského původu a ženského pohlaví, což se poznalo tak, že buď byly těhotné, nebo tlačily kočárek, nebo tlačili kočárek a byly těhotné.

vltavské obliny

vltavské obliny

Ale já už měl oči jenom pro tu jednu – pro Vltavu, kterou jsem zde laskal pádlem tolikrát a užíval si tu jízdu podél, kde každý záhyb znám a je mi tak milý. I tak to byla dálka, tedy to zase jo!

podléška

podléška

Sledoval jsem motýly a kvítka podél břehů, ale už se mi chtělo to mít za sebou.

petrklíč

petrklíč

Projíždím Rožmberk, občerstvení na pumpě s vtipným chlápkem za pultem, a zbývá devět do Vyššího Brodu.

Rožmberk

Rožmberk

Míjím Veverky, Herbertov – voda se valí přes jez do peřejnatého koryta a za chvíli jsem u pumpy – dávám kolu a půl láhve magnesky do láhve a půl vypít. Přede mnou je posledních deset kilometrů – a já tuším, že náročných.

Vyšší Brod

Vyšší Brod

Na náměstí zatáčím vzhůru a stoupám do obce Studánky (neplést se stejnojmennou z prvního dne) – jsou to čtyři kilometry, ale co to je, když je asfalt dobrej – to přece dám! A ve vsi zatáčím po značce doleva a kupodivu prudký sjezd. Ta cesta je kamenito-asfaltová, ale hlavně rozbitá – těžko říct co je cesta a co jsou jen díry a k tomu kameny a štěrk. Po pár set metrech stoupá prudce vzhůru a pak pozvolněji kolem pasek s břízkami.

břízka k břízce se naklání

břízka k břízce se naklání

A pak dlouze, nějaký ten kilometr – nebo dva, klesá a já po té drsné a nerovné cestě pádím hlava nehlava – i s rizikem, že sebou někde praštím. U rybníčka se narovnává a pak asi nejprudší stoupání za celou cestu – krátké a výživné! A horská lučina a cesta postavená pro turisty z dotací – proč někomu vadila luční pěšinka a musel tady vytvořit dílo se zábradlím, které je poházené hrubým štěrkem – řídce, takže se chodci prolamují kotníky, cyklista se řítí z kola – a to nemluvím o zoufalém koloběžkáři, který odmítá slézt a zabejčeně se po té cestě víc jak dva kilometry odráží – kopec nekopec!

blížím se k hranici

blížím se k hranici

Co bych dal za vyšlapanou, byť bahnitou pěšinku, která by sem zapadala. Míjím bývalý Radvanov a pak dojíždím na hranici.

jižní hranice

jižní hranice

A odtud, asi 300m je můj cíl – nejjižnější bod naší krásné země. A tak fotím Foxberry – tu zablácenou modelku, co mě sem dovezla.

nejjižnější bod

nejjižnější bod

Ještě nás čeká cesta zpátky do Vyššího Brodu, ale to nevadí – to už dáme.

?

na nejjižnějším slunci se vyhřívající

Po skoro čtyři sta třinácti kilometrech jsem dosáhl cíle. Ani v té nejhorší a nejbolavější a nejstrmější chvíli jsem koloběžku nevedl a netlačil – vždy jedna noha na stupátku a šlapat a šlapat (s výjimkou oněch nejprudších kopců, kde se nedá přeskakovat, ale musí se „přebíhat“ – protože se přeskočení tou strmostí nestíhá). A jsem zde, plný opojení a plný zážitků, unavený a vyčerpaný, ale to nevadí – teplé jarní slunce probleskuje mezi stromy.

A vítězný doutník, jak se sluší a patří:

?

Foxberry vítězně kouřící