31.8.2018
Pod Obrazem, tak jako vždy, dvě dokonalé hladinky coby rituál a potom rychle na Sletiště. O půlnoci nás bylo připravených vyrazit sedm statečných poutníků – Martin se Zuzanou se prý přidají v Lubné ráno. 
Měsíc už vylezl a hned v parku za bazénem, kde je normálně tma tmoucí, bylo docela vidět, kolem kolejí byl svit doslova stříbrný. Pes u Rozdělova neštěkal, šli jsme ve skupině cyklostezkou, přes Srby a tou mou oblíbenou dlouhou cestou na Kačici, jen hvězdy byly v tom světle matné, i když Vega a Deneb s Altairem si dělali společnost. A nám dělala v Čelechovicích společnost Lenka a nabídla nočním chodcům svou buchtičku. A čaj. Vynikající. I to morální povzbuzení, že rok co rok připraví tohle občerstvení, kde si člověk na chviličku sedne, dá teplý sladký čaj (někdy i s rumem) – to je vzpruha, protože po dvanácti kilometrech a ve dvě ráno je to odraz k vytrvalému šlapání do rána. Šli jsme loukou, měli jsme ostré stíny jenom barvy se proměnily do odstínů šedi, tiše jsme prošli přes Lodenici až k Červenému rybníku. Tady je chatová oblast a cesta k Bucku se vždycky tak moc vleče, i když není nepříjemná, jenom taková monotónní, a já si musel zase nahlas zpívat: „hvězdy mu na cestu svítily, les byl tajemný vrhal stíny, na zemi i na stromech, bazilišci strašili…“ a tak to bylo – skvrny od měsíce měly děsivé tvary, stíny nočních ptáků se nečekaně míhaly mezi větvemi a občasné hvězdy a zapraskání větví se nepravidelně střídaly. A ta dlouhá štreka k Bucku; bolely mě nohy, víc a dřív než obvykle, tak jsem šel první a odbočil na asfaltku vlevo, hráz jsme nechali za sebou, kousek za posledním domem se silnice stáčela vpravo, skončil nižší porost a za prvním vysokým a silným bukem jsem se vrhl přes val do houští – pod listím sem Láda zahrabal láhve s vodou. Seděli jsme na tom náspu a pili společně, já dal ještě i svačinu a následoval s plnou pusou ty co vyrazili dřív. Dohnal jsem je za Karlovarkou, tam, kde bude nová dálnice. To byl Taxisův příkop dne – hluboká jáma, Vojta nestihl seskočit, když se kraj utrhl a sklouzl se po zádech a po hlavě dolů, zasypaný pískem – nebylo snadné sestoupit, hluboký několikametrový zářez byl téměř kolmý a byl ze sypkého písku. Našel jsem o kus dál lepší místo, i tak, když jsme vyšplhali na druhou stranu, jsem měl písek v botách, šli jsme zablácenou silničkou a až teprve na odbočce do lesa se mi podařilo boty vysypat. Zdrželo mě to, musel jsem skupinu přede mnou dohánět, jedl jsem k tomu kaiserku, a i když si pokaždé říkám, že už to nikdy nepůjdu, bylo mi fajn, jít nocí, plnou měsíčního světla, tmy a ticha rušeného zvuky chůze, jíst svačinu, užívat si tu chuť a vnímat těch pár cvoků, co nespí a jdou a jsou pořád, i po pěti hodinách, na začátku cesty. Kousek před Sládkovým křížem nás minul vlak a já si bláhově myslel, že jdeme tak rychle, ale na odbočce u trati už bylo jasné, že svítá, že jdeme nejen o čtrnáct dní dříve, ale také, že jdeme pomalu. 
Dali jsme to podél trati k Lužné II a pak dolů panelkou, už bylo světlo a normálně svítá v těchto místech. Ten sestup do Lužné moc nemám rád, je tu nerovná dlažba úplně všude a dlouhé kilometry, je zde vždy nepříjemný chlad rána a vlhkost od rosy. 
Kolem rybníka, po kterém se toulaly chuchvalce mlhy, jsme šli k Šamotce a tady se vždy má nálada zlepšuje, protože se seběhne dolů a kolem benzínky a jsou tu ty tradiční schody vzhůru – to je test mé vůle i únavy. 
Nebylo mi tak zle, ale únava kapku nadstandardní; jinak nohy, chodidla se zdála docela v pohodě. Prosmýkli jsme se s Viktorem městem, bylo po sedmé hodině a my vstoupili do cukrárny. 
Takže jsme tak o dvacet minut zpoždění oproti obvyklému času. Čaj, punčák, šunkový chlebíček a malá plzeň byla skvělá kombinace, udělalo mi to dobře, šli jsme s Viktorem dál, a i když kapku zpomalil, tak jsme do Lubné došli spolu. Martin tu nebyl, pokračovali jsme po červené a já Viktorovi trochu utekl a počkal na něj až na kopci nad Žďárem pod hromadou chrastí, která se na mě pořád hroutila a já neměl chuť ani sílu popolézt jinam. A zase spolu, do Malinové, kde byl support, nabalil jsem zásoby pití a tyčinky – kdo ví, kdy se s autem zase potkáme. Nohy už mě bolely fest a to teprve až za tři kilometry, na odbočce za Krakovem, to byl padesátý kilometr, téměř polovina trasy. 
Viktor šel dál, ale já si sednul do přístřešku natáhl nohy; stejně jde pomalu. Taky jsem ho během kilometru dohnal – sešel jsem dolů, přeskočil potok, popálil se o kopřivy a protáhl se úvozem a pak jsem obcházel padlý strom, zatímco Viktor ho podlézal. Já vím, že není důvod tady tu část nemít rád, že je to tady pěkný, jenže pokaždé je v tomhle úseku do Jesenice únava a krize. Zatím se nešlo špatně, ve Všesulově jsem si lehl na lavičku a počkal, až přejde Viktor, a zase ho dohnal nahoře – to stoupání mi nevadí, naopak, nevím proč, mě vždycky rozproudí. 
V Křekovicích jsem byl zase první, byl tu support, ale já jenom dopil kolu a vyrazil, Viktor o chvíli za mnou, šlo se mi docela dobře polní cestou dál po žluté, až jsem vešel do lesa. Tragická cesta – samý kámen ze štěrku, kterým byla cesta sypaná – nic na moje plosky chodidel, unavené, otlačené. 
A ta cesta byla nekonečná, neměl jsem ji rád, i ten jeden úsek, kde je zkratka přes louku mi nepomohl – i tady byl povrch nerovný a neměkký. Táhl jsem se, dokonce tak, že jsem viděl dvě stě metrů za mnou jak mě dohání Viktor, a zase (konečně) asfaltka a táhlá Velká Chmelištná a já se těšil na pivo a na jídlo. Vysoké a rozložité jírovce, pod jedním leží Martin a na něm Zuzana, přilehnu vedle, zuju se, pivo prý bude za čtvrt hodiny, říkala před deseti minutami paní, sdělil mi Martin, tak jsem řekl, že tedy chvíli počkám. Dorazil support a za pár minut Viktor a toho jsme vyslali na průzkum. 
Prej až za dvacet minut. To jsem čekat nechtěl – ze zásob v supportním autě jsem vytáhl dvě plechovky pro případ nouze, usoudil jsem, že tohle je nouze, a rozdělili jsme se o ta dvě piva. Zrovna přišla paní, že nám tedy načepuje, ale ukázali jsme na plechovky. Nespokojeně hudrala a já to komentoval: „jednu kolalokovou limonádu, prosím! nemáte? nevadí, posloužím si z vlastních zásob!“ A šli jsme dál a šlo se hned líp, a jako vždy se asfaltka táhla k Hubertovi, Viktor byl plný sil a šli jsme rychleji než ten párek hrdliček za námi, stoupali jsme kolem Plavečského Vrchu, a konečně ona tradiční kaštanová alej, cesta posypaná uschlým listím, zrzavým a šustivým. 
Tenhle sestup do Jesenice je trapný tím, jak je dlouhý a jak se táhne a člověk si pořád myslí, že už tam musí být, už se těší na jídlo a na pití a ono to trvá a trvá, dokonce nás dvojice za námi optimisticky předběhla a dohnali jsme je až na hrázi. Tady jsem se trhl já a do hotelu Jesenice dorazil první, byli zde už cyklisti, už měli jídlo a já odmítl dát pusu holkám, že v tomhle stavu bych se jim znechutil. Hrozně se tomu smály, ale byla to pravda a já objednal pivo a polévku a zeleninový salát než dorazil dvojice s Viktorem. 
Konečně jsem seděl, pil, jedl hovězí vývar s játrovými knedlíčky a vtipkovali jsme. Také jsem si sundal boty a ponožky a propíchl jediný puchýř na špičce prostředníčku. Pálilo to, zalepil jsme to a vyrazil, co mi zbývalo, když už bych se jinak rozseděl. Šlo to lépe, než jsem čekal, mám stále v paměti, jak těžké to bylo ten první rok, jak jsem se první stovky metrů vlekl. Pravda, předehnala mě skupina dětí z tábora, ale pak jsem se jich držel a šel docela svižně. 
Na té nekonečně dlouhé a rovné cestě mě předjížděli cyklisti, před koncem toho klesání k silnici jsem je předehnal já, když se srotili u toho, co píchnul a pomáhali s opravou duše. U silnice jsem si lehl nad škarpu, opřel nohy o borovici, oddychoval asi dvě minuty, načež sem přijel neočekávaně support, tak jsem se napil a koukám, že mě předchází Viktor – a to už vypadal dost „zrale“ při jídle v Jesenici. Naopak Martin se Zuzu, kteří si sem ten support zavolali, končili – to šli jen od rána, z Lubné, tak to dali sotva třicet. 
Tak jsem se nadýchl a vyrazil za Viktorem, za ohybem byla vidět Žihle, tak daleko pod hřebenem lesa na obzoru. V půlce cesty jsem ho dohnal a pak zase až v Žihli předešel. Přinesl jsem mu pivo, než se usadil, ale dostal mezi tím od někoho jiné, takže jsem dopil tedy dvě, a když se konečně vrátil support, co vezl na autobus tu ztracenou dvojku, doplnil jsem zásoby, vzal čelovku a kvůli chystanému dešti jsem přibalil nepromokavou bundu a odložil pláštěnku. Mohl jsem vyrazit. Sám. Viktor vypadal, že toho má dost. Akorát docházel Láda a já se s ním minul, za vtipkování, a také za tmavnoucího nebe. Nemusel jsem obcházet koleje, přeběhl jsem je a stoupal vzhůru. Ještě v serpentýnách jsem jedný cyklistce pomohl tlačit kolo – zvedl jsem si morál, že jsem ji dohnal, a když pak zmizela na rovince a prohnali se kolem další cyklisti, osaměl jsem a táhl se k Novému Dvoru. 
Tenhle úsek mi fakt nevadí a vždy jsem tu byl v pohodě, ani jsem nezastavil v hospodě, jen jsem mávnul na cyklisty a začínajícím deštěm šlapal dál. Už pršelo moc hezky, já se vyhýbal dešti pod hustými stromy, stejně jsem musel vytáhnout bundu a kapuci. U Černého rybníka měl otevřeno bufet, starší paní za otevřenými dveřmi měla nohy na prázdném sudu od piva a pletla, jehlice cinkaly a naštěstí se zvedla a natočila mi ještě jedno. Pod slunečníkem jsem pozoroval, jak kapky dopadají na hladinu rybníka, jaký to dělá šedavý vzorek, jak je šero, nevlídno. 
Dopil jsem, zvedl se utahaný, ušlý, coural jsem se dolů a cítil jak mě dohání únava – mohlo to být tím pivem, ale nemuselo, bolely mě kyčle, svaly, úpony, cítil jsem se vyčerpaný, v dešti, o samotě, klopýtající nekončící cestou ke Střele, já mám uloženo v paměti, jak je tahle rozbitá silnička nepříjemná a byla i tentokrát a byla snad ještě delší a horší než kdy jindy a mně docházely síly, bylo mi na omdlení, takže když jsem se dopotácel na konec toho údolí, viděl ohbí Střely, a pod stromem doposud suché místo, svalil jsem se na zem. Bylo mi jasné, že už se nezvednu, ale věděl jsem, že musím, že to jinak nejde, že mi nic nezbývá. Dal jsem jen pár minutek. Moc to nepomohlo, vlekl jsem se jako postižený proti proudu, doufal, že už budu u brodu. A já tu odbočku přešel! Od loňska vykáceli nálety, a tak jsem to minul a zašel si a vracel se asi tři sta metrů, smál jsem se a vysmíval jsem se sám sobě, nahlas, ztracený v tomhle údolí, a šel jsem k brodu. Zul jsem si boty a koukám, na druhém břehu je také někdo, volá na mě a ptá se, zda se dá řeka přejít i jinde. „Asi jenom tady,“ řekl jsem, brodil jsem se k němu, tak zul také boty a dva protichůdní brodiči se setkali ve Střele, s úsměvy. Pršelo, tráva byla mokrá a země bahnila, musel jsem si sednout u skály na mokrou lavičku otřít nohy kapesníkem a navléci upocené ponožky. Zase se obout. Bylo mi mdlo. Šplhal jsem strmým svahem vzhůru, popadal dech, bolelo mě v kyčelních kloubech, stoupal jsem v tom dešti, známou cestou, co je zase ta z mých oblíbených, jenže tentokrát jsem se vlekl tak ztěžka, že jsem to skoro nevnímal, v soumraku, v mokru, fantaskní postava vytržená z temného příběhu, obklopená párou dechu lesa, funící, potácející se, ale jdoucí dál. Konečně skončil les, já už bych také skončil, motala se mi hlava z únavy a nevyspání a změny tlaku, chtělo se mi to už zakončit, ale copak to šlo? V posledním úseku, tady, tak blízko do cíle. V Radotíně byla na rozcestníku číslovka 8,5km do Žihle. To je nekonečná vzdálenost pro někoho, kdo je vyčerpaný. Šel jsem dál, k Bohuslavi, před sebou v šerém stmívání obrys Vladaře, tak hrozně daleko, a já musel až tam někam do tmy za něj; to mě ubíjelo. Před křižovatkou, na dohled bohuslavským domkům, jsem pod stromem viděl kousek suchého místa a posadil se. Stačily mi jen tři minuty, během kterých jsem si neodpočinul, ale kdy jsem se rozklepal – zimou, vyčerpáním i nedostatkem minerálů. Byl to ten třas, co člověka ochromí a nedá se s ním nic dělat, tak jsem třesoucími prsty dotáhl všechny zipy, z kleku vstal a šel tak rychle, jak jen to šlo. Moc to nešlo a vyčerpávalo to strašně; ještě že po pár stech metrech klepavka přešla a zahřál jsem se. To už byl boj a já se smál, že jsem ta povaha, co v pralese až do konce půjde a bude a si mačetou do posledního zbytku síly prosekávat cestu mezi liánami a podrostem, co se vzdá, až když už nebude východisko, žádné, ale snad ani potom, chtělo se mi smát a tak jsem se smál nahlas, než jsem u prvních stromů našel suché místo, padl na něj, kamínky na asfaltu se mi zarývaly do hýždí, bylo mi to jedno a jen jsem počítal do třiceti – to abych vstal a předešel třasu. Vstát a jít, to mi zbývalo, to jsem musel, i když jsem nemohl a cítil ty bolesti, k tomu cinkání kapek do kapuce, byla tma, černá, konečně jsem minul studánku pod Vladařem, hned kousek dál byla odbočka k silnici na Žlutice. No, myslel jsem, že je blíž, nekončilo to, pořád jsem nebyl na té hlavní silnici, tak jsem ve tmavé zákrutě znovu usedl na zem a zase počítal, protože mi bylo jasné, že na silnici už suchá místa být nemusí, že tohle může být poslední nemokré místo, tady, pod tímhle hustým stromem. A nedopočítal jsem ani do třiceti a už jsem zase vstal a zase šel, a konečně silnice a také cedule, že Žlutice jsou 5km. A tak jsem přemýšlel, jak se dá v mém stavu ujít taková vzdálenost, přesto jsem byl pořád optimista, že na to mám ještě dost času, bylo kolem deváté, za tři hodiny to snad dám! Jen jak tu dobu přečkat? Jak se oprostit od času a vědomí únavy? Secvaklo mi to – kilometr, to může bejt tak šest až deset písniček. A tak jsem začal zpívat, nahlas, silně. Abych si to znesnadnil, tak jsem začal všema písničkama, ve kterých je cesta. Oprostil jsem se od chůze a bolesti a soustředil se jen na zpěv, silný, co nejsilnější a jak jen to bylo možné tak čistý a ladící. Šlo to. Písniček znám tolik, že jsem se tím bavil, navíc během druhého kilometru jsem našel suché místo na zemi, a i v pololeže jsem zpíval dál, že nás čeká poslední ráno a mě aspoň tisíc mil. Když jsem vstal, tak mě pak napadlo, že určitě nejsem sportovní typ, a že mě (debila), láká velice pochod Kladno – Žlutice, a že bez chleba a bez vody (jenom s pivem) k cíli dorazím, chechtal jsem se a chlámal a pak jsem dal další písničky a uviděl jsem návěstí přejezdu a pak překlopýtal koleje a napojil se na silnici od Chyše. Věděl jsem, jak jsou tyhle kilometry náročný a tak jsem dával o to víc do zpěvu. Hulákání písniček mě poponášelo krátkými krůčky vpřed, má rychlost nebyla o moc víc než čtyři kilometry v hodině, ale šel jsem, a to bylo hlavní, nesoustředil se na to jak mi je, ani kolik kilometrů zbývá, a věděl jsem, že deset písniček je kilometr a tak jsem zpíval, abych tím zpěvem tu vzdálenost ukrátil. Jako je sama skála, tak jsem sám i já. Nikdo tam se mnou nebyl, potácel jsem se dál, kdoví, kdo dojde, ale já nakonec dojdu. Musím a chci. Zkouším se prokopat ven! 
Žlutice. Cedule. Fotím. Slyším za sebou hlasy. Dojíždí mě support, prej jsem první – tomu nemůžu uvěřit, a za mnou asi dvě stě metrů je Viktor a ostatní, dohromady šest, v rozmezí kilometru. Tak jdu, zpívám, naviguju support k nádraží, motám se vpřed a nakonec, je to tady, nádražka. Strhnul jsem mokrou bundu s vestou a batůžkem, vešel do salonku.
A už jsem zde, gratulace, plácání, zpívají mi tradiční uvítací „Honza je vůl, Honza je velká kráva!“ A dokola a dostávám pivo a užívám si své minuty slávy, jediná cena za dvacet dva hodin chůze, je tak sladká, stejně jako to vnitřní uspokojení. Přichází Viktor, další zpěv, pak ještě přichází ostatní, dva panáky, čaj a další pivo, Viktor leží na stole, je úplně vyřízenej, ostatní taky – i Láda – jede domů, je grogy – letos to pro všechny bylo výživný a náročný! 
Jdu ke stolu muzikantů. Že prej vždycky vypadám, jako by to byla nedělní procházka. Klamu tělem. Jsem vyřízenej, ale má regenerace je dobrá, a dokud to půjde, tak nedám znát, jak moc zle mi je. A to mě čeká ještě noční jízda na chatu. Ve tři ráno se sprchovat ledovou vodou a stát přitom na nohách, které stát odmítají, to je teprve hrdinství. A co je nejsladší – konečně nemuset jít a moct zavřít oči a spát!
Nejnovější komentáře