V Praze bylo mínus patnáct stupňů a já nerozmrzl ani v letadle, jen jsem nastydlý a kašlající pozoroval alpské vrcholy a pak také zvlněné moře s bílými hřebeny a také francouzské pláže. Litoval jsem jenom, že neletím do teplých krajin, přestože Španělsko evokuje horko, tak v Madridu byly stupně plusové a to téměř čtyři. Nejdřív jsem musel zařídit reklamaci, přitom mi došlo, že zatím téměř pokaždé má zavazadla došla nějaké úhony, že na to poškozování musí mít na Ruzyni speciální stroj – drtičku kufrů. Madrid byl promáčený, taxikář nemluvný, okolí dálnice připomínalo skládku a pinie vzpínaly větve k nebesům v prosbě za trochu slunce a tepla. Také jsem vzpínal. Nebylo mi to nic platné, byl jsem vysazený v centru, v temné dlážděné uličce, u malého hotýlku. K mému štěstí. Recepční se na mě usmála, vyřídila pokoj, zatímco mi její kolega dal mapu centra, popsal, co mám všechno vidět, doprovodil mě k výtahu a já konečně, udýchaný, ukašlaný, nachlazený padl v pokoji do křesla. V krásném a dobře vybaveném pokoji, v jakém jsem nebyl tak nejmíň deset let, jestli jsem byl v takovém vůbec. Navíc dole byl otevřený snack bar pro svačinku, vše zdarma, dobrá polévka a tousty a burgry, čaj, káva (ostatně to bylo i na pokoji) a já seděl, popíjel ten čaj, pojedl, ochutnal a bez ohledu na své zdraví jsem vyrazil do ulic – to, že mi nebylo dobře, nemohlo mě donutit nevyužít příležitost, to i kdybych se měl plahočit po kolenou, jsem si nechtěl odepřít. Vyrazil jsem s mapou v kapse a deštníkem nad hlavou do ulic. Došlo mi na prvním náměstí, že jsem si vytiskl a přivezl a zapomněl na pokoji seznam památek a zajímavostí tohohle španělského centra. Dobře mi tak, stejně o to moc nestojím. Podle mapy jsem šel na Plaza Mayor, pozoroval lidský mumraj a shon a kapky sjížděly po plátně deštníku. Zašel jsem na Plaza de Sant Miguel do tržnice, to jsem chtěl, ty směsi vůní a barev a hemžení a tapas a víno. Odtamtud jsem šel kroucenou uličkou, kde jsem našel ‚Bleděmodrého satana‘ – občerstvení s tankovým místním pivem a přes ten chlad, sychravo a mé chrchlání jsem to pivo musel ochutnat. A pokračoval jsem tou uličkou dál a musel jsem si přiznat, že jsem moc hezky zabloudil a nebylo to naposledy, protože o tom Madrid je, přestože můj orientační smysl je velmi vyvinutý – byl to boj! Tak jsem se promotal až kamsi uličkami k basilice de San Francisco El Grande, podešel jsem ji mokrým parčíkem, viděl ty ušpiněné uličky s odpady, malé parčíky a spěchající místní obyvatele, jejich domovní vchody a pak se přes údolí objevil Palacio Duques de Uceda, ke kterému jsem šel po vysokém mostě a k průčelí jsem musel přetnout dlouhou frontu turistů do Palacio Real – já o tom moc nestál, protože jsem chtěl vidět jedinou věc, a tou bylo Puerta de Sol, kde je medvěd trhající listí a plody ze stromu planiky. A hlavně to, že je zde nultý kilometr. To jsem zvládl a šel tedy zpátky na hotel, do snack baru a zvažoval, jestli se vydat na opačnou stranu, k muzeu Prado a do velkého parku, kde jsou sochy a prý stojí za to tam jít. Nebylo mi moc fajn, takže jsem šel, cedilo, deštník na mě cintal ty kapky vody. Stmívalo se a u muzea byl velký zástup lidí, v pláštěnkách i s deštníky, asi je to bavilo a já šel kolem nich až do průčelí, kde na mě zíral s kordem položeným na klíně Velazquez, v ruce štětec, byl drzý a drsný a moc mě nebavil, tak jsem šel na konec té fronty, byla tam holčina v černé uniformě s vysílačkou a té jsem se zeptal, na co ti lidé čekají. Prý je od šesti vstup do muzea zdarma. Bylo před šestou. Tak jsem položil další otázku: A za jak dlouho se tam dostanou tihle lidé na konci? No, zhruba něco přes třičtvrtě hodiny. Tak to mi s tím můžete políbit… řekl jsem česky, dívala se na mě nechápavě, ale já už odcházel, chrchlající v mírném dešti. Šel jsem podél toho zástupu a když už jsem byl u jeho začátku, mávla tam další uniformované dívčina a dav se pohnul kupředu. Vyhýbal jsem se jí, ale ona mi gestem naznačila, že když už jsem tam stál, že mám jít s davem. Tak jsem se nebránil a nechal se postavit o kousek dál. Tam jsem čekal, až na mě přijde řada, dostal jsem vstupenku zdarma a věděl, že se stejně do muzea nepodívám. Měl jsem v batohu notebook a foťák, a hlavně jsem měl v kapse zavírací nůž. S tím se přes rámy nedostanu. Ale holt to zkusím. Tak jsem ho nacpal pod foťák a prošel rámy a nechal si batoh zrentgenovat. A prošel jsem. Jen jsem musel batůžek nechat v šatně. No, tak co, jsem tady, bylo tu teplo a nepršelo. Šel jsem k informacím. Kde je vystavený Velazquez a kde Goya? Slečna, vyděšená, mě měla za kulturního barbara, že nechci vidět víc. A já nechtěl. Jenže hned za vstupem byl Tizian, pak Rubens, v dalších dveřích EL Greco a já vzpomínal na ty obrazy z ohmataných stránek Dějin umění od Pijoana. No, nic moc. Ty obrazy měly krásné barvy a byly dokonalé, ale nebylo v tom něco navíc – napětí, nic víc než jen dokonalé řemeslo, ale chyběla mi taková neromantická myšlenka. Velazquezovy pokřivené figury, dokonalost Rembrandtových krajek a zlata, oči postav Goyi, to všechno bylo dobrý, kvalitní, ale nic pro mě, Murilla a Ribera – postavy s laciným výrazem – já chtěl něco navíc. Ale měl jsem štěstí. Anthony van Dyck. Tam bylo něco víc, já si zpočátku myslel, že byl jen tak dobrý a zachytil to náhodou, ale v kompozicích i v portrétech byly ty drobnosti – sevření ruky, pohled, zatnutý sval – všechno to vyprávělo příběh v další úrovni, a byl jsem si i docela jistý, že ne každý tohle vidí – já to viděl, protože jsem po tom pátral. A tohle mě bavilo, takže jsem skutečně tu výstavu prošel celou. Prohlížel jsem plátna z dálky i z blízka – zajímala mě technika, i ta pracnost, smál jsem se zmenšeným hlavám koní, ale obdivoval jsem zardělý stud oblečené i nahé Mayi – cudná nestydatost a stud v necudnosti – jenže, prostě žena, měla to v sobě – sebejistotu v nahotě a nadvládě. Venku ještě pršelo a mě čekala společenská večeře – pravá, španělská, se sýrovými předkrmy, s tortillou, s mořskými plody, k tomu neskutečně vynikající červené víno, které v oblé výduti sklenice plakalo, a chutnalo lahodně, kvalitně, stejně jako mušle, chobotničky, ale i křehké plátky místní speciality z býčího masa. Závěrečné místní pivo na baru bylo finále večera. Mé nevyspání a náročný den si přály jenom jediné – nekašlat a spát.
Nespalo se mi dobře, klimatizace a topení byly suché, necítil jsem se dobře a musel jsem ráno pracovat, takže jsem na snídani měl jen chviličku, ale to jídlo bylo skvělé, udělalo se mi trochu lépe. Ta pohoda přešla venku, v dešti, kolem skladů a nepohoda trvala až do odpoledne. Opět ve snack baru, ani se mi nikam nechtělo, ale musel jsem. Tak jsem vyrazil do promáčených ulic, nakoupit víno a po tom kolečku jsem šel znovu, jinými ulicemi, byly to uličky, temné, promáčené, já viděl odlesky loučí za inkvizice, strach, jako by v nich zůstal, škleb beznaděje, jenomže to nebylo všechno, vnímal jsem pobité fasády domů, omlácené kameny a trámy barikád občanské války, střelbu, výkřiky a pak mi dorazila do hlavy scéna z Hemingwaye, jak se brání v tom domě, jak se vzdají a se zdviženýma rukama jdou na náměstí, klekají si a jsou popravováni z pistole ranou do týla, a cítil jsem, ten můj věčný rozpor – je to o strachu a síle – zda se vzdát a hrdě se nechat střelit do týlu, nepokorný, ale nezbabělý, hodit vinu na svého popravčího, a být smířeným s tím nadcházejícím koncem, nebo být nezbabělý jiným způsobem – bránit se až do konce, do té poslední vteřiny, než se kulka zavrtá do plic, do hlavy, do srdce, než se člověk zlomí v té křeči. A zde, v Madridu, v dešti, temnotě křivolakých uliček, stačilo jenom pohledět na šedé nebe, na kameny dlažby, nastavit dlaň – tady to bylo, tahle historie, výkřiky upálených, lámaných, věšených a střílených, horká španělská krev skrápěla ochozené a ohlazené kamenné kostky a já pořád nevěděl, jak to vnímat, co z toho je ta pravda a pravá smrt, zda se vzdát na střílející nemilost, nebo bojovat, zarputile, beznadějně, protože hrdinství je obojí, stejně tak je smrt i jen a jen jedna. Kolem chodili místní obyvatelé, omytí od historie jako ulice opláchnuté deštěm, oblouky deštníků nad hlavami jako prsy valkýr, jako obrana před životem i smrtí a pak jsem se dočkal. Na Benavente jsem se zastavil, socha zametače byla zarputilá, jenže ke mně, k semaforu dojela a zastavila prostovlasá žena, v neutrálních nenápadných šatech, kapky deště se jí zarývaly do pramenů mokrých vlasů, uždibovala z kornoutu zmrzliny, seděla na jediné výrazné věci – na červeném ženském nesportovním kole, a v očích měla mír, lásku, hloubku, věčnost vesmíru a nedozírnou ženskost, odevzdanost a mateřství. Mohlo jí být přes třicet a já viděl tu scénu, když přijede domů, kolo opře v průjezdu, sedne si na dřevěnou židli za pastelově zelený stůl, je tam slánka a plamínek svíčky, opře si svou hebkou a vlídnou tvář o dlaň a jen se dívá a já věděl, jak celá ta její vášeň, chtivost, lačnost, jak je to nic proti tomu, být pohlazená, jemně, zvolna, po mokré tváři, dotknout se vlasů a vnímat jenom tu vůni a svíčku. Mezitím si znovu ukousla z kornoutu zmrzlinu a lehkým nenásilným šlápnutím do pedálu se prosmýkla mezi turisty a zmizela za jejich stíny. A pršelo a já šel na Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, zmoklý, zmrzlý, chrchlající, tam už byl ten známý zástup čekající na vstup zdarma já na Davidovo doporučení, místo abych zdechl a snažil se uzdravit v teple pokoje, stál na konci a kapky bušily do deštníku a přede mnou mladý muž zapálil cigaretu, vyňal ji z úst a předal do pootevřených rtů holčiny s bystrýma očima a spokojenou tváří a módně oděnou, zapálil ji sobě, usmáli se na mě, a za záda si mi stouply dvě Francouzky, za ně pak mladý pár bez pláštěnek a deštníku, jí padaly kapky do rzivě blonďatých vlasů a jemu do rezavých vousů, čekali jsme a přišel poryv větru a s ním lijavec, přívalový déšť a nebe srčelo chlístavými čůrky a já ukázal tomu páru, ať jde ke mně pod deštník a ten kluk se usmál a strčil pod mé paraple holčinu se zamlženými brýlemi, vodní stružky jí tekly po tváři, po krku pod promáčenou bavlněnou mikinu, kůže na jejích rukách byla křehká, smáčená a jejího kluka si pod deštník vzaly ty Francouzky, usmíval se skrze věnec vousů a usmívala se i ta holka naše boty byly oblévány proudy potoků, potopa světa máčela celý ten dav a když se pohnul, nacpal jsem tu dvojici pod vchodové dveře a jen jsme tam všichni stáli a usmívali se. Promáčení, blízcí. A obrazy v muzeu moderního umění byly mně vzdálené, kromě těch pár výjimek, co jsem si našel, těch nenavštěvovaných, těch, které to ‚měly v sobě‘, já viděl Dalího, Picassa, a viděl jsem tu tvář, kde mi chyběl stín, viděl jsem tu rychlost řemesla a kumštu, jenže jsem si říkal, jak to je najednou málo, jak bych se musel svíjet, uvnitř, abych tam dostal to, co si to zasloužilo, ale v těch obrazech, co jsem si našel, tam to bylo, tam se mi palce u promáčených nohou kroutily, protože to muselo dát strašně moc energie, převtělit myšlenky a pocity do nepochopitelných vrstev, barev a tvarů. Oba dva dny, obě výstavy, které jsem vlastně nechtěl navštívit, mi přinesly trochu povznesení a povzbuzení, přes ten můj skeptickej pocit, že jsem to čekal lepší, dokonalejší, hlubší. Přes určité zklamání, že svět je jednodušší, než jsem si myslel. A tak, nad sklenicí vína, s balením lahví do svršků, aby se v kufru nerozbily, jsem se nechával opájet těmi zážitky jako tím vínem, protože i když prší, je stále den, noc, a já, kašlající, budu vstávat až za pár hodin, tak dlouho před rozbřeskem.
Nejnovější komentáře