cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

lukostřílení

Tekt-Vis

t2

Tekt-Vis není ani moje jméno, ani vlastní přezdívka. Zdědil jsem ji po někom, kdo už tu není. Ale tohle oslovení je zavazující.
415_KillTurnier_kve'14


Moje luky a příslušenství.


Zde jsou výsledky mého snažení.


 adrspach_1

3D lukostřelba

Tohle střílení jednak imituje lov, při kterém nejsou zabíjena zvířata, ale snoubí koncentraci na jediný výstřel s přírodou, záludnostmi optických klamů, ale také spojuje narůstající společenství lidí, kteří jsou povětšinou v pohodě, a se kterými je radost pobýt. A když natahujete luk, s jediným šípem, s tím jediným výstřelem, kdy je zásah výsledkem toho, co jste všechno do toho dali, a trefíte se, tak to je pocit, který se nedá popsat, jenom sdílet právě s těmi lidmi, kteří ví. A proto mám rád 3D. Bez snobů, drahého vybavení. Je to o vlastním rozvoji a sebepoznání – bez toho se nedá zasahovat, ale ani růst.

luk2537

 Jak jsem k luku přišel

K lukostřelbě jsem se dostal průběžně tak, že jsem se k ní nedostal nikdy a dostal se vždy. Od útlého dětství mne fascinovaly filmy s indiány a tak jsem ohýbal větve, natahoval provázky a kratší rovnější větve z nich vypouštěl. Opojený neúspěchem a konečně i k radosti drůbeže na chalupě, jsem to rychle na pár let vzdal do doby, kdy jsem dostal pod stromeček laminátovou tyčku, která měla dřevěný střed (který se vbrzku rozpadl) a sadu šípů, z nichž dva byly asi 60cm dlouhé a ten třetí asi 75cm. Mé nadšení zanedlouho prohrálo souboj se zjištěním, že za prvé tětiva neunesla břemeno mých pokusů a odešla do věčných lovišť, a za druhé po jejím nahrazení spletením nejsilnějších rybářských vlasců, mi těžké laminátové šípy zanechávaly ostré jehličky vláken pod kůží a nepříjemné roztržené jizvy na palci, které se dlouho hojily.

Kolem čtrnáctého roku jsem pod silným dojmem z četby „Dvou divochů“ pokácel poblíž pražské Tróje za desetistupňového mrazu akát, uřízl z něj dvoumetrový rovný kus, rozřízl ho podél a dal do sklepa vyschnout a mezitím jsem vedl přímý boj o větší kouřové signály v předsíni našeho bytu s rodiči, kuřáky, a to rozděláváním ohně třením dřev za použití lískového luku a smrkového dříku. Po pár týdnech a vykouření dýmky míru jsme svorně opustili kolbiště, já na nějaký akát zapomněl a přišel na něj až po dvou letech při uklízení sklepa. Týden jsem vytvářel podle Setonových stránek ten správný tvar, pak připravil i tětivu podle Knihy lesní moudrosti, a po několika výstřelech mými starými laminátovými šípy, ten pracně udělaný, krásně vysušený nový luk zlomil, a tím jsem nad lukostřelbou zlomil zároveň i hůl a šel se věnovat šesti kovovým tětivám nad vydlabaným dřevem, které se nemusejí tolik natahovat, aby drnčely.

Až v roce 2012, v zimě, jsem zahlédl toulavou kameru a Arniho, a jelikož jsem opětovně s myšlenkou střílet z luku už asi rok koketoval, vzal jsem to jako znamení a vydal se do Valteřic.

Co se týká mojí střelby, tak je to se mnou jako ve všem ostatním – jsem a budu nejlepší a nejskromnější.

luk_fousy_2