pátek
Bylo naprosto úžasné, že jsme měli kupé jenom pro sebe, když jsme objevili zbytek výpravy v posledním vagonu. Mělo to maličkou vadu, že tři minuty potom, co jsem uložil bágl do regálu nad sedadlo a pohodlně se opřel vedle své kytary, objevili se ve dveřích mladí lidé a taktně nás upozornili, že sedíme sice dobře, ale že oni mají místenky. Cesta u záchodků vestoje probíhala dobře, díval jsem se na koleje okýnkem ve dveřích na konci vagónu a ta holka, co stála úplně u hajzlíků špatně zakrývala smích nad našimi hláškami. A četla básně Ortena. Přestoupili jsme ve Zdicích do lokálky a tam jsme aspoň seděli, těch pár stanic – jeli jsme přes Lochovice – rodiště Václava Hraběte a vystoupili jsme v Jincích do mírného deště. Zlatý můj zelený nepromokavý klobouk – ten co jsem měl v Sydney a na Uluru – jako by to nestačilo – musel snášet i brdský déšť. 
V Jincích nebylo nic zajímavého, jen místní pivovar, a tak jsme to neprováhali. Mělo to jednu nevýhodu – nevařili. Já, po měsíci abstinence – neboli suchém únoru, jsem ochutnal místní pivo. Stálo za to, no a tak jsem objednal brambůrky, jediné jídlo k mání, a to jsme několikrát otočili. Šlapali jsme kroutící se silničkou a pak to ohnuli do lesa – u studánky jsme se dali cestou po vrstevnici a po pár stech metrech se uhnízdili v lese. 
Oheň, špekáčky, kytara – zase to, co se nedá koupit jen tak – ta pohoda mezi kamarády. I přes to, že občas poprchalo, že mžilo, to byl hezký, zpěvný večer – a dali jsme i tu klasiku – už se nám vrývá pod kůži – píseň šíleného hráče. Kapišto nezklame!
sobota
Přístřešky jsou dobré, ale stan je stan, obzvlášť, když je lehčí než plachta na přístřešek. A ráno bylo syrové a přitom tak jarní. Musel jsem si ho užít, a rozdělat oheň a dívat se do plamenů a cítit takové ráno, takové dny – to už se nemusí opakovat – a já to mám rád, když je zima pryč, a „zas bude teplej vítr vát a slunce skály kempu hřát“. 
A když Ťava došel pro Čarodějku a Blesk nás nechal napít lxusní whisky a Kapišto nás podělil vtípky, tak jsem se usmíval – já vím, že tohle je prostě ono. Šli jsme ke studánce, nabrali vodu a já šel poslední, kochal se tím ránem, chůzí – a potkali jsme další trempy – to snad není možné – nevyhynuli! 
Pár slov, kde spali a doháněl jsem zbytek bandy. Propletli jsme se mlázím ke Kazatelně. Turisti s dítětem si dopekli na čmouďáku buřty – tak jsem si půjčil klacek a také si dopekl klobásku, než přinesli dříví a opékali maršmelouny – no, to jsem se tedy radši díval do mlhy z místa, kde jsem stával tolikrát, kde jsem probděl noc a měl tolik myšlenek. 
Došli jsme na Haďárnu a je to tam, jak jsem si to pamatoval a běžně vyschlá studánka měla vodu – jen ji obnovit a vyčistit. To snad není možné, kolik je to let, když jsem tam byl poprvé. A kde je Kuba, a Skokan a Shoori a všichni. 
Jenže mě tohle nedojímá – to je jejich věc, kde jsou – já se tu rozhlížím svýma a stále novýma očima a jen pro sebe se usmívám, že tu jsem, že to vnímám. Vracíme se na hřeben a jdeme oklikou až někam na zelenou a pak ke srubu – a já vím – tohle je a byla Diagonála Y, ale dnes se to jmenuje jinak, a co by ne, ale je to pořád ten starý kemp, ty vzpomínky, jenže má to dnes výhodu, nejezdí už tolik lidí, je to stále trochu ztracené – a navíc – nic pro mne. 
Scházíme podél lesa a cestou dolů, polní cestou do Běštína. Děvče v dešti kropí silnici a na mou otázku říká, že je hospoda zavřená. To jsem si myslel. Jdeme dál, po žluté na rozcestník se zelenou nad vesnici a pak loukou do lesa. Za zády mohyla Plešivce – je to monument. A ve vzduchu je jaro. 
V Hostomicích je masopust. A pivovar. Do pivovaru se vřítí Masopust a Ťavu obluzuje čarodějnice, což se Čarodějce moc nezamlouvá, obzvlášť když se ukázalo, že mají spolu dítě. Naštěstí umělé. Pivo jakž takž jde, ale jídlo nemají, v hospodě na rohu si dáme aspoň polévku a teprve v hasičárně je pořádné jídlo a pití. 
Jenže se blíží masky a masopust a i když nás cpou sladkými šiškami, které jsou vynikající, tak Ťava je v neustálém ohrožení – prcháme z vesnice vzhůru po žluté na Studený Vrch. Už se stmívá, hledáme místo na spaní. Musím se přiznat, že jsem pohaněl to co našel Ťava s Bleskem a šli jsme dál, až jsme zabivakovali kousek od značky na relativně rovném místě. 
Takže oheň a kytara a vítr v korunách stromů. Ten vítr byl silný celou noc. Občasné přeháňky.
neděle
Nedělní ráno bylo větrné, ale mezi mraky se klubal modrý den, rozdělal jsem oheň a bylo mi hezky, dobře, protože kolem všude zpívalo jaro. 
Čarodějka s Bleskem už byli pryč – museli být brzy doma, ale my ostatní jsme líně snídali a v klidu sbalili a uklidili a zamaskovali ohniště. 
Šli jsme dál po žluté, táhli se a vítr houpal vysokými stromy. Svatojakubská cesta byla fajn, u rozcestníku před Trnovou, kousek od rybníku jsme dali sušenky – prostě to bylo tak lehké a jarní, vzdušné. 
Cesta se táhla a klikatila lesy až ke Bzdince. Sestup do Dobříše a jediná otevřená hospoda na náměstí. Autobus byl nacpaný, mezi ostatníma lidma jsme voněli kouřem a cestou a vandrem – a tak to vlastně bylo vždycky. A tenhle „zimní“ vandr byl sice jarní, ale také byl syrový a měl v sobě první jarní kytičku – nachové kvítky hluchavky.
Nejnovější komentáře