Nebyl zrovna nadstav, jen těsně nad limitem. Nasedáme v Týnci a hned pod parkovištěm je jasné, že to bude drhnutí – těžko se proplétáme přes kameny do proudu a hned na prvním splávku drhneme. 
Jinak je pohoda, obloha nepřerušovaně modrá, teplo, my samozřejmě pádlujeme volejem k jezu, naštěstí nám to zpříjemní vyhřívající se nutrie, jenomže ten jez je v rekonstrukci a tak hned na začátku musíme přenášet asi čtyři sta metrů a já blbec jdu bosý, mladými kopřivami a štěrkem, ale nedám se tím zdeptat – je přece jaro! Pak to ale začíná, voda teče mezi kameny, vyhledávám proudnici, kde se dám záludným šutrům pod hladinou vyhnout, ale i tak je to slalom, to mě baví. 
Jasně, jsem nabručený, když se mi to nepovede, když se usadíme na šutráku a musíme buď do vody, nebo to přehoupat, ale užívám si, je to nádhera. Jezy, i přes ty voleje, jsou sjízdné, jen občas drhneme, nebo nás voda zaleje dole v zabaláku, no, a taky nás pěkně vymyl jeden jez, když jsme přehoupli hranu šlajsny a zasekli jsme se pěkně přímo na sešupu, kdy bylo mělko a tak veškerá voda z hrany přepadu vesele a studeně natékala do lodi! (Mělo to výhodu, jak se loď naplnila, ztěžkla a nás to sešouplo z jezu! A taky už jsem si nemusel dělat starosti, že se namočím, když se tak nečekaně a záludně stalo!). Projeli jsme pár peřejnatých úseků, jenže to krásné mělo začít. 
Za Krhanicemi se řeka pustila dolů, byly tam prahy, balvanité rychle tekoucí úseky, viseli jsme na pádlech, občas jsme viseli na šutru za mého kverulování, kdo že ho přehlídnul, jenže slunce hřálo, začaly se dělat krásné bílé obláčky, všechno kolem nás kvetlo a mně se spustila krásná alergická rýma a je fakt zážitek, kdy kormidelník v exponovaném úseku peřejí neustále a nezadržitelně kýchá, teče mu z nosu, nic nevidí a při každém kýchnutí zavírá nateklé oči – tak ten kormidelník je blbec a jsem to já. 
I tak jsem si to užíval, občas jsme se míjeli s pár dalšíma loděma, v peřejích jsme do sebe občas narazili, jak někdo uvíznul a nebylo dost místa mezi kameny. Pak se tok zmírnil, dali jsme pití v Kamenném Přívoze, vylili loď a pohodově osychali. Spluli jsme jízek, k Žampachu to pěkně teklo a já vzpomínal na zimu před pěti léty, kdy jsme tu v únoru pluli s Danem beznadějně cvaknutí ten kilometr k žampašskému jezu – dneska to byla pohoda, nad jezem spousta lodí, ale my ho skoníčkovali, protože šlajsnou nic neteklo a zdrncali to dolů, k tomu nádhernému úseku historie téhle řeky. 
Všechny ty chaty, prapůvodní i zmodernizované – legendární pozůstatky trampských osad, na které si stále hrají, Dakota, Toronto, Spojené Osady Údolí Sázavy a názvy na chatách – KonTiki, Cansas, nebo třeba Plch – roztroušené po údolí, rozeseté po skálách, někdy skoro nedostupné, a já bych se kochal, jaká to tu před sto léty musela být trampská divočina, romantika, s láskami, kamarádstvím, hrdinstvím a padoušstvím, jenže řeka mi to povětšinou nedovolovala – tekla peřejnatými úseky, rychle, svižně, stříbrná ve zpěněném toku, cinkající jarní náladou, stačilo přivřít oči a bylo to hudba, podkreslená rytmikou záběrů pádel, halasem, ptačími trylky na stromech sklánějících se k řece. Co víc jsem si mohl přát? Spočinutí na louce v Pikovicích, kde jsme skončili, sušili loď a dávali oslavnou zmrzlinu.
Nejnovější komentáře