cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

Monthly archives for Září, 2017

Brno- memoriál Miloše Alexy 23.-24.9.2017

Poslední letošní pohárový závod s drsnějším počasím a dramatickým rozuzlením poháru nakonec je popsán zde.

Rakousy – 16.9.2017

Chladné ráno, zlehka mlžné, podzimní, téměř sychravé nás dovedlo klikatými serpentinami až pod viadukt v Rakousích. Skupina odvážně oblečených nás čekala a vyrazili jsme asi tří kilometrovou chůzí podél Jizery do Malé Skály. Jasně, před vyplutím jsme dali pivo, někteří panáka a pak nám dívčina ukázala plavidla a nechala vybrat pádla. Nasadili jsme si napříď Dušana s Janou, kteří, kupodivu k věku, nikdy na lodi nepádlovali, tedy jestli, tak minimálně. Proud zde nebyl téměř žádný, projeli jsme kolem zakotveného mola dokola, a když se k tomu nikdo neměl, zamířili jsme k jezu a sjeli ho průplavem a pak jsem to stočil doprava, provlékli jsme se peřejí pod jezem a nejobtížnější úsek jsme tím měli za sebou. Ostatní následovali náš příklad, pak se oba rafty dostávaly do obtíží v mělčině u hrázky, ale jen se kormidelníci vymotali, nebo je posádky přetáhly, seskupili jsme se a ochutnávali různé druhy pití – a že jich bylo – a že jich bylo zapotřebí v téhle zimě, vlhku, sychravu. Kolem se po pravé ruce nad silnicí táhly skalnaté svahy, nalevo osídlené loučky, hřeben táhnoucí se k Rakousům. Tam vyběhla Jana pro nějaké prášky (jak jinak) a mezitím si Pepa dokázal elegantním způsobem ustlat v bahně – sjel až do vody – a tenhle moment překvapení měl v sobě plnotučnou dávku humoru pro nás přihlížející. Stačilo vidět jeho výraz a výrazy ostatních. Pokračovali jsme dál, řeka, původně docela hbitá, zlenivěla, když jsme vystoupili u Zrcadlové kozy, u hospody, kde měli jednak venku ochočené prase s divým výrazem nejvýše postaveného politika, ale také něco k jídlu a pití – to abychom se neunavili jednak tou krátkou cestou, ale abychom nevyčerpali vyčerpané zásoby pití. Po téhle zastávce, kde mi bylo blaze natáhnout se venku na lavičku, jsme sesunuli rafty do vody a volejem pádlovali k jezu před Turnovem. Vytáhli jsme lodě až nahoru a došli ke Dlaskovu Mlýnu, a opět, kupodivu, malé občerstvení. Hlavním důvodem byl slušný liják, ale nepřehnal Seidle očekávání, a tak jsme se táhli promáčeným lesíkem v dlouhém průvodu, voda z nás stékala, máčely se nám boty a nebylo to tak krátké, jak by se dalo čekat podle té výpravy na člunech. Naštěstí, když už to bylo otravné, se objevil most, kolem nás se prohnal vláček, sešli jsme dolů a do chalupy a mohli se sušit. Každý dal něco k jídlu, k pití bylo pivo, seděli jsme chvíli u krbu na terásce, pak i uvnitř a Aleš dal točit naložené maso, já jsem se přidal k Dušanovi s kytarou a večer ubíhal svým obvyklým tempem – pivo, víno, jídlo, zpěv a zpěv všech oněch zdejších žen. Bylo hodně po půlnoci, když jsme dovršili míru. Za noci se ozývalo chrápání nedovolující optimální spánek, tak jsme ráno brzy vstali a osamoceni, zabalili a vyrazili na Kozákov. Nad lesy se mezi oblými kopci válely peřiny mlhy, Trosky na jejích polštářích ostře čněly, byl jsem donucený po tom náročném večeru i se svou opojenou hlavou vylézána rozhlednu a tento heroický činy byl odměněn dlouhým panoramatickým rozhledem, že se nebojím vulgárního označení – zatraceně nádherným. Nemohl jsem se odtrhnout bez ohledu na hladem trpící útroby, krajina a vzduch byly čisté deštěm, větrem a chladným podzimem, pásy lesů se začínaly probarvovat. A tak jsme slezli dolů a probarvili to ráno k dokonalosti snídaní na Kozákově, s lehkými závany větru, výhledem a plnosti chutí. Krásný začátek nedělního dne, vůně čaje, vůně vlahého a zvlhlého listí, pastelové barvy nebe, krkonošských hřebenů a údolí Jizery, výstřelky vrcholů od Ještědu přes Ralsko až je stydlivé a v dálce osamocené Milešovce.

Drinktec 2017 – Mnichov – 10.-15.9.2017

slunce nad Mnichovem

večer nad industriálním městem

před hostincem v hale

uvnitř hostince

kde se po bavorsku hraje a zpívá a tančí…

výstava – megahala

můj oblíbený lokál „U Satana“

štamgasti „U Satana“

100 km – 10. ročník – 8.9.2017

Tak jsem se do toho zase pustil, zase jsem šel, a jak to náročné, stokilometrové a pravděpodobně poslední aktivní putování probíhalo jsem opět popsal zde, v dalším a zřejmě závěrečném vyprávění o tomto pochodu.

V Lančovské zátoce 1.-3.9.2017

Je to týden, co jsme odtud odjeli a jsem zpět. Ještě v autě říkám – neměli jsme tahat tolik věcí, aby to nebylo daleko od auta. Prý, kdo by si stavěl chatu na místě kam se nedá dojet autem? „Vaculovi!“ A taky, že jo! Kluci nám pomáhají, mokrou strání táhneme všechno, no nekecám, víc jak půl kilometru! Naštěstí se doplazíme, čeká nás burčák a „kunda“ – Katky syrečková pomazánka. Pivo je naražené, povídáme, ale dlouho nám to nevydrží – jsme všichni utahaní. Ráno vyrážíme na přehradu – Karel nás vysazuje na Švýcarské zátoce, jdeme podél vody až k přístavišti. S námi čeká na parník ještě pár lidí. Je to jiný pohled, z paluby dunící hlučné lodě, než z plachetnice, na které není čas se kochat – ještě to komentuji: „aby se tu tak mrcasili nějací cvoci na těch lodičkách s plachtou – ty by zasloužili přejet!“ Zasmějeme se, dáme pití a míjíme Lančovskou a přehrada se úží a klikatí. Jako když jsem tu jel dálkovou. Stojí to za to! Chaty lemují břehy, ale někde je to jen pusté a skalnaté. Líbí se mi to. O to víc si říkám, jak tu asi Dyje protékala kdysi, nespoutaná, jak bych ji cítil v rukách a v pádle na kanoi. Představy jsou nereálné, i tak je tahle fantazie živá a já lituji, že se nedokážu vrátit v čase. Kolem chaty a rybáři, podjíždíme most u Cornštejna a druhý pak míjíme u starého Bítova, tam vystupujeme. Jdeme stezkou vzhůru, kde už čeká Karel. Vystoupáme k hradu, prohlédneme nádvoří. Přemýšlíme, zda jít k jezírku lásky, nebo k mohyle předků – vyhrává mohyla zadků.

nic je moje já

Od ní scházíme k parkovišti. Kája přejíždí autem, výprava se dělí na ty, co jdou na zvířátka a ty, co jdou na pivo. Tak čekáme v hospodě. Na vyhlídku Rumburak nemůžeme – je tam svatba, jdeme tedy dolů na Bítov kolem pole s konopím, což tedy, upřímně, působí nečekaně a zajímavě. Představa požáru a dýmu ve mně evokuje veselé místní občany, kterým čas utíká neuvěřitelně rychle! Ve vsi jdeme na jídlo a místní pivo je stejně dobré jako oběd. A tak vzhůru zpět na Rumburaka a na krásné výhled do kraje rakouského i moravského. Potom nás čeká Cornštejn, trochu tak zasmušilý a svou civilizovaností lehce nudný. To jít podél břehů Starého Bítova, vnímat zatopené osudy a stavení, život kousek od potoka v podhradí – to je jiná – to mne vrací stovky let zpátky, k lidem co tu žili, pracovali a pak se v plné jizbě rychle a spěšně milovali, ale kolik v tom bylo úsilí a lásky? Vracíme se zpátky. Přeparkuju a jdeme na pivo a na vrhcáby a klobásky. Pak jdu chytat ryby a ty potvory jenom ožerou rohlík a chytit se nedají. Stmí se, aniž by něco ulovil a tak jdeme k ohni, beru kytaru a zpíváme do noci – hřeje mě ten její zvuk, i zpěv ostatních – a co víc si přát!? Ráno prší. Hutně vytrvale. Tak mě napadá, zda jsem zavřel střešní okno u auta. Teď to nemá cenu řešit. Důležitá je snídaně. Po ní balíme a v dešti vyrážíme. Samozřejmě je celé auto promáčené – okno jsem nezavřel. Gratuluji si! Sedím na igelitu a na dece a topení je naplno, uvnitř je to jako v pařníku, začínají nám rašit pupeny! Než odkveteme, jsme na dálnici a tam to svištíme domů. Otrháme plody a jsme zpátky!