Brno – Poslední vítr
Poslední letošní závody byli tradičně na Brně s tou výjimkou, že sobotní počasí upustilo od opakující se nudy posledních let – a to bezvětrného babího léta. Takže nás přivítalo slušným větrem a zimou, pravděpodobně proto, že se zde sešlo dvanáct (opakuji – slovy dvanáct!) závodících posádek, a to i přes neúčast dvou lodí z Tovačova (jedna očekávaná, druhý neočekávaná) a očekávanou neúčast Konopíků, kteří závod slibovali od jara. Za toto startovní pole musíme poděkovat pěti slovenským lodím, které tak přispěly k zajímavému průběhu závodů – oproti standardním posádkám tak vznikaly úplně jiné souboje. Start první rozjížďky byl v poledne za silnějšího větru, který skákal od sedmi metrů po desetimetrové poryvy. Vítr se postupně měnil – nikoliv co do směru, ale poryvy zesílily ke dvanácti metrům a byly trvalejší a občas se v nich vytvořila slabší díra, což samozřejmě každý jachtař, visící za kotníky v popruzích vyvěšený nad hladinou, ocení, protože má pak možnost urychleně, prostě ihned, skočit do lodi, aby se necvaknul do návětří. A to se prakticky dělo celý den – jakýkoli jiný popis by byl jenom opakováním těchto situací. Prostě gymnastika na stoupačku, pravobok na bočák (nárazy větru se pokoušely posádky tahající spinakr dostat do spinoutu), zaďák ve skluzu i bez – podle poryvů. V lodích a v obličejích byla cákající voda. Protože jsme byli jediná závodící lodní třída a ty ostatní lodě to braly tréninkově, měli jsme pro sebe prostor celé přehrady, který narušovaly jenom klasické brněnské parníky (v tomto počasí a období víceméně prázdné). Starty byly tedy rychlé (i tak se mezi starty posádky uchylovaly do závětří zátoky, aby nabraly sílu a nemusely vylehávat nárazy), trať byla postavená pěkně (i s těmi klasickými změnami u bílé) a rozjížďky trvaly zhruba necelou hodinu, jezdil se tradičně trojúhelník – karusel – trojúhelník. Sluníčko, které svítilo chvilku po obědě, se schovalo za mraky a odpoledne se ochladilo, vítr zesiloval, až v poslední rozjížďce opět trochu povolil (prostě nárazy už nebyly dvanáct, ale asi tak deset). Jakub se cvaknul dvakrát, my jednou (moc hezky – při halze); o to víc jsme cenili Karla Vaculu s Marťasem Kubíkovic, kteří vydrželi jezdit v tom větru až do předposlední rozjížďky. Vzhledem k počtu lodí, jsme se dostávali do častých soubojů ztížených poryvy a parníky, stejně tak ovlivňovaných různou výhodností křídel podle měnícího se větru. Stručně – na závěr sezóny jsme si užili moc hezký tělocvik, do kterého některé posádky zahrnuly i plavání. Na břeh se pak posádky vracely vysílené, unavené, vyfoukané a mnohdy zmrzlé.
Večer, hodinu po dojezdu, proběhla valná hromada následovaná grilováním a družbou. V neděli, podle předpovědi foukalo velmi málo a na vodu se nešlo. Za naše posádky děkujeme slovenským přátelům za účast, která obohatila tradiční pohárové závody.
1. místo – Maroš Baran, Martin Debnár
2. místo – Tomáš Karas, Lenka Prokopová
3. místo – Michal Kubík, Dana Kubíková
Ocenění za bojovnost – Martin Kubík – Karel Vacula
Nejnovější komentáře