hodně slabého kafe, papírové kelímky a příbory z plastu
pondělí
Helsinky
Čekali jsme v letadle, než najdou motor. Byl někde u Záběhlic. Mezitím se opil pilot i autopilot a už to vypadalo, že si budu muset ke kniplu sednout já. Ale naštěstí to pro ostatní cestující dopadlo dobře a našel se jeden střízlivější. Oblet Prahy byl fajn, bylo to jako vyhlídkový let zdarma a pak jsme letěli kolem Bezdězu, Máchova jezera a nad Ralskem. Následovalo pobřeží Polska a přelet Baltu. Objevila se krajina zálivů a jezer – nic jiného než Finsko to být nemohlo. Slunce svítilo, letiště v Helsinkách nacpaný k prasknutí a nejlevnější pivo za 10EUR. Naštěstí jsem žízeň neměl, protože dvanáctka hokejové Krušovice a celá Mattonka mi daly základ. Ale na něco jsem měl chuť a tak jsem koupil speciální bonbony – půlka byla jako gumový medvídek a druhá lékořice – místní specialita a zajímavá kombinace chutí. Ale celej ten půlkilový sáček jsem najednou nedal. Nalezli jsme opět do letadla a tentokrát nebylo zpoždění víc jak dvacet minut. Přeletěli jsme nad Švédsko do oblasti Skulaskogenu a na Trondheim. Všude byl ještě sníh, takže to vypadalo opravdu syrově a nehostinně.
Islandské jaro
umetená Kanada
Znova nad oceán a nádherný byl přelet nad Islandem. Ten byl ovšem taky celý bílý, s pahrbky sopek a oky zamrzlých jezer. Každopádně fascinující pohled. Mraky. Teprve nad Kanadou se protrhaly a opět jako když ometáš smetáčkem zasněžené pahrbky asfaltového chodníku – pustina zimy, mrazu a neobydlenosti. Až teprve u Ontaria začal sníh ustupovat. Jezera, záhyby řek a ty obrovské plochy jezer v oblasti Toronta, Detroitu, a když jsme se přiblížili k Michiganskému jezeru, opět jsme zapluli do mraků.
záznam, jak jsme minuli letiště o 50km
pár kapek
Do Chicaga jsme padali skrze mraky ze čtyř a půl kilometru, napoprvé jsme letiště minuli o padesát kilometrů, ale nakonec jsme se propadli na sto metrů, kde končily mraky a nahmatali letiště přímo pod sebou. Pršelo tak vydatně, že deštníky potřebovaly deštníky a okamžitě se setmělo. Procedury na ponížení a cvičení turistů jsem absolvoval rychle a zkušeně. Kupodivu mi neztratili kufr. Ten se ztratil Italkám, co sem taky jely, ale dostaly aspoň pytlíček s kosmetikou jako bolestné. Potkal jsem je v autobuse, který jsem našel na první dobrou (tedy to byla zase jednou klika!) a nemusel se v tom dešti a tmě honit bůhvíkde. A byl jsem tam první! Samozřejmě, když jsme z letiště v Milwaukee dorazili do hotelu, tak tam pro mě slíbená pizza nebyla, ale aspoň zůstanu na své váze.
úterý
Začali jsme plant tour po výrobě. A přišlo první letošní americké poučení, které jsem získal poměrně lacino: Když dopíjíš kávu, která se zde zásadně míchá krátkým brčkem, včas jej odstraň. Zbytek horké kávy, který jím při závěrečném naklonění proteče až za košili, je jednak nepříjemný a ani nepůsobí reprezentativně. 
To jiná věc je tohle americké pivo. na večerním rautu jsem zkusmo ochutnal několik vzorků, ale je to taková ta z nouze zoufalost. Když jsem to nepřepil ani pátým pivem, vzdal jsem to a odjel do shopping centra splnit povinnost. Tahle unifikace všech obchodů, obchodních center a nabídky univerzálního zboží, která kopíruje co se dá a potírá a popírá jedinečnost a původnost a svébytnost, mě utlouká, takže jsem během necelé hodiny odpadl na odpočívací gauč. Určitě to nebylo tím pivem. 
Wisconsinské sychravo, tma a široké silnice – proč to na mě působí tak Kerouacovsky a Kafkovsky?
středa
pětisvětelný semafor – tomu říkám „improvement!“
Tak to už mne nepřekvapuje – příbory jsou plastové, to ano, ale že jsou k snídani pouze plastová vidlička a k tomu lžička velikosti mezi polévkovou a čajovou na brambory, míchaná vajíčka, bramborák a slaninu (zkuste si ukrojit opečenou slaninu plastovou lžičkou a vidličkou!) mě zarazilo, ale nedal jsem se a zpracoval to i tak. Nedá se úplně hovořit o dietní snídani, když podávají půlkilové muffiny a jen tak mimochodem, některým účastníkům bych nedovolil už ani kousnout, natož ho sežrat celý! Venku je sychravá mlha, ale úplně neprší a také už nefouká. Viditelnost se výrazně zlepšila – dohlednost je až sto metrů. Návštěva FrontLake Brewery, neboli pivovaru na pobřeží jezera http://www.lakefrontbrewery.com se vydařila. 
Nejdříve jsem byl zklamaný z pouhých dvou lístků – voucherů na pivo, ale zklamání ustoupilo, když jsem obdržel další od těch, co pivo nemuseli, takže jsem reprezentoval velmi dobře, jako jediný jsem měl v ruce na ochutnání stále dva kelímky, které mi výčepní vyměnila za sklo, když se dozvěděla, odkud jsem. Má vážnost tím samozřejmě vzrostla, ale vrcholu dosáhla, kdy spolumajitel pivovaru při plant tour zjišťoval z kterých zemí jsme. Když jsem hrdě a přitom skromným hlasem oznámil Czech Republic, sklonil hlavu, že tohle je země s největší spotřebou piva na hlavu a kam že se na nás hrabou. Což jsem ostatně i stvrdil prakticky a ten náš národní prapor jsem trochu provětral. Večeře byla opět na plastu. Ale dobrá – masové kuličky, k tomu měkká bramborovosýrová směs jako příloha, pak na špejli jiné maso a sladké kuličky, něco jako naše kynuté knedlíčky se sladkým tvarohem. A zelenina. Moc dobré to bylo.
čtvrtek
Z plastových příborů a talířů mě zde už klepne! Ukořistil jsem k snídani porcelánový hrnek místo papírového kelímku – ta sláva! A taky mě může šlehnout ze všeho toho společného focení a hihňání při gruppenselfee. 
Budova Milwaukee Brewers je monumentální – Miller Park s obrovskou zasouvací střechou. Jako první mě zarazily skupiny mládeže u školních autobusů, hloučky středoškoláků, co házeli barevné sáčky na šikmé desky – zřejmě populární hra, protože jich tam bylo na parkovišti plno, věnovali se tomu vášnivě, stejně jako ostatní tomu, že grilovali a popíjeli pivo (schované v pytlíku) – a to vše u těch žlutých školních autobusů. Je to podivný zvyk, mně naprosto nepochopitelný, že přijíždělo čím dál víc lidí osobními auty na ta velká parkoviště, vyndávali kempinkové soupravy stolečků a židliček a k tomu rozestavěli klasické Webrovy grily na plynové bomby. 
Začali opékat a k tomu vytáhli z autoledniček pivo. To mě přesvědčilo, že to není nic pro mě – když grilování, tak jsem nepochopil proč na parkovišti a ne kdekoli jinde, kde by bylo lepší prostředí. A už vůbec ne, proč tedy jdou kvůli tomu na baseball? Asi to nějak souvisí, ale já tuhle souvislost nevstřebal; zřejmě tradice. Před vchodem byly sochy stavitelů – takový památník budovatelům a já se vrátil o třicet let zpátky. 
Kdyby tam byla selka se snopem, tak jsem viděl zelenou stokorunu. Stadion byl obrovský i uvnitř, ale působil spíš stroze než honosně, tak nějak prakticky a stejně tak, jako naše fotbalové stadiony osmdesátých a devadesátých let k čemuž úplně nepasovala ta druhá tvář – ta zasouvací střecha, reklamy a obrovská barevná obrazovka uvnitř. 
V našem sektoru byl hlavním cílem a dominantou bufet zdarma. Hotdogy, hamburgery, masové směsy, kvanta omáček, housky a bulky, kolínka ve vaječnosýrové omáčce a trocha zeleniny. A plastové talíře a příbory a papírové kelímky na limonády zdarma. Reklama na obžerství, kterou jsem tradičně spláchl pivem Bluemoon a pak i dalšími točenými. Tedy je fakt, že ty další ve mně vyvolali hrdost, pýchu a sílu a já vyplnil formulář, ve kterém jsem se vzdával odpovědnosti, rozumu a identity v zájmu toho, abych na sebe navlékl a připoutal se do úvazku a šel na atrakci – tréninkovou horolezeckou stěnu. Můj výkon byl před započetím přerušený státní hymnou. Je to obdivuhodné, jak jsou lidé nacionalističtí, jak prožívají a v jaké úctě mají jak hymnu, tak tohle státní zřízení, umožňující nekontrolovaný, sebestředný a absolutně pohlcující konzum. Když dozněly tóny a lidé dali své pravice ze srdcí, vrhl jsem se do šplhání vzhůru. Za chvilku jsem tomu přišel na chuť. Kdybych věděl, že se soutěží o rekord, dal bych býval ještě pivo a ztratil poslední zábrany, které mi znemožnily být nejrychlejší. Dal jsem ho tedy potom a už začal zápas. Pokoušet se v cizí řeči někomu vysvětlovat pravidla baseballu, když je sám příliš neovládám, a navíc, když té hře nikdo z Evropy, ani jiných částí světa vlastně nerozumí tak jako tak, je nejen lingvistický oříšek, ale je to docela vtipné a zábavné. A to přináší proti jinak poměrně nudné hře nějaké rozptýlení. 
Na hřišti, které bylo hezky nasvícené, se promenují dvě skupiny hráčů – zřejmě tanečníci z baru, podle přiléhavých kalhot (a čekající na koně, podle jezdeckých přileb) a čekají, kdy se podaří házeči nahodit míček a zároveň, kdy se tomu s kyjem podaří (naprostou náhodou) míček zasáhnout. K folkloru těch hráčů patří žvýkání tabáku a z toho plynoucí neustálé plivání v dlouhých gejzírech (proto je to hřiště tak velké – aby měl každý svůj dostatečně velký plac na poplivání) a také různé disfunkce psychické, které je nutí k různým nezvyklým a nenapodobitelným pohybům hlavou a osahávání si intimních míst. Podle toho, jak se jím zadaří pálkou trefit bílý míček, znějí stadionem jingly a občasně i nějaký osamocený divák zatleská nebo zařičí nadšením.
hamburger a plastové příbory = american dream
Toto se děje zřídka, ale o to víc je přestávek, kdy se na ploše týmy tanečníků prostřídají a je příležitost si nabrat hotdogy, hamburgery a nechat načepovat další piva. Takhle ta zábava ubíhá a na obrazovce se dá odečíst záhadné skóre. Tak takhle nějak to vidí nezaujatý a neamerický divák. Za sebe, sportuznalého, musím říct, že tam byly asi čtyři moc pěkné okamžiky – jednou to byl hned zpočátku pokus o homerun – ale míček byl moc hezky chycený těsně u hrazení tribuny. Pak několik nervózních okamžiků, kdy se nějaký zoufalec probojoval až na třetí metu (což mi tedy dost připomnělo Rainmana – kdo je na první, kdo je na druhý – a stalo se to za dvě a půl hodiny asi pětkrát), ale kromě dvou případů hostujícího celku z toho nebylo nic. Jinak to bylo o „strikes a balls“ a myslím, že si ani znalci moc nepřišli na své. Ostatně, řekl bych, že znalci nepřišli vůbec. Ono nepřišlo zas tak moc lidí, na tak velký stadion – jestli bylo tři až čtyři tisíce lidí, tak tomu dost přidávám. Silnější okamžiky nastávaly, když se pálkaři trefili tak nešikovně, že odpálili míček mezi diváky (a to se stávalo poměrně četně, asi tak jako u nás ve fotbalové lize, když každá druhá střela na branku jde dvacet metrů nad a čtyřicet mimo). To potom nastala hezká rvačka o ten míček a vítěz byl terčem závisti daného sektoru a i potlesku z protějších ochozů. Před poslední výměnou jsme už museli pryč, ale zápas vypadal být rozhodnutý pro hosty, tak jsem odcházel bez výčitek svědomí. Sešel jsem z našeho horního sektoru o dvě patra níž a chtěl se podívat, jak dopadne situace po třetím striku a hráči na první metě. V tu chvíli se pálkař pominul a jako šílenec odpálil míček mimo vyznačené území směrem k mému sektoru. Kromě pískotu to zvedlo asi deset lidí, kteří vyběhli hledat ten míček. Jen tak ze zvědavosti, jsem tedy sešel po schodech a uličkou kde nikdo zrovna nebyl, jsem šel asi doprostřed a ten míček našel. Veden českou malostí a ješitností jsem zvedl ten míček nad hlavu a prohlásil „to jsem vám ho ale vyfouknul mládenci, co?“ Protější tribuna to ocenila potleskem a nemít problémy s výslovností, tak začali skandovat mé jméno. Měl jsem štěstí a pravděpodobně takové, že už nikdy nevyhraju ve sportce. Sklidil jsem pak před vchodem i obdiv naší skupiny, ačkoli se zdráhali uvěřit mému úspěchu. I já se zdráhal, ale popřít jsem to nemohl. A samozřejmě, stále cítím jetleg a spaní je víc a víc nedospalé.
pátek
Amtrak
Willis Tower
Mám nedospánky a přitom se budím před budíkem. Dnes to nevadilo, šel jsem na snídani a dohodl shuttle na vlakovou zastávku u letiště. Nejjednodušší spojení do centra Chicaga je vlak, ač to není spojení nejlevnější, ale je zase úplně nejrychlejší a pohodlné. Hlavní nádraží je přímo naproti Sears Tower – dnes tedy Willis Tower. Změnili za těch pár let názvy a podniky, aby mi v tom udělali zmatek. Prohlédl jsem ten nejvyšší mrakodrap Ameriky a zahlédl ty kukaně, kde jsem stál na skle a pode mnou ta obrovská hloubka. Potom jsem zašel do parku – jak na ty fontány s obličeji, tak hlavně na zrcadlovou fazoli. 
Pokračoval jsem hlavní ulicí na sever a cestou zašel ze sentimentu do Corner Bakery. Mrakodrap naproti nese jméno Donalda Trumpa, což byla také novinka (tedy ani to jméno, ani to, že by na to neměl tím nemyslím). Marylin Monroe jsem nezahlédl – myslím, že už tu tahle figurína není. Ulicí, kde jsem kdysi přispěl Armádě Spásy jsem došel k Hancock Toweru – dnes je to Water Tower. 
Střihl jsem to k parku a k historickému a technickému muzeu, kde jsem před časem obdivoval destilační kolonu a historický parní vlak. 
Následovala dlouhá cesta po Lincoln Ave, přerušená odbočkou k Chicago B.L.U.E.S. Podešel jsem trať a po Lincolnově třídě došel do Music Exchange – a našel jsem tam Joela, jak mi prodal minule kytaru. Slovo dalo slovo a tak jsem si jednu malou odnesl opět. Tak jako v každém městě si kupuju trsátko, tak při návštěvě Chicaga je to holt kytara. (Asi vzniká tradice).
Slavoj Houslice – Chicago
Šel jsem tu štreku zpátky a došel do parku k jezírku, kde byli drzí ptáci a oprsklé ryby, vyfotil Slavoj Houslice Chicago a v trávě našel baseballový míč místního oddílu – zřejmě zapomenutý homerun či co. Most přes dálnici byl stržený a tak mě čekala dlouhá zacházka, abych se konečně dostal na pobřeží. 
Sedl jsem si na pláži na sluníčko, protože dnes bylo nádherně a krásné teplo, pak si sundal boty, tím pádem jsem měl všude ten jemný písek a šel si je namočit do Michganského jezera. (Bývalo by bylo dobré si i vysoukat nohavice, ale po bitvě je každej generál!). Voda byla ledová a na ochozené nohy mi to dělalo dobře, tak jsem pokračoval bosý nejdříve tou pláží a pak po betonovém molu až k majáku. 
Tam jsem si sedl, odhodil věci a zábrany a opřený o zeď světelné věže jsem si s pohledem na Větrné město (čti Windy City) hezky zahrál na tu novou kytaru. Až na hukot helikoptéry, vzlétající letadla a vítr to stálo za to. Občasní kolmjdoucí mi překračovali nohy, nebo se nebezpečně vyhýbali, ale já se jen usmíval. Vracel jsem se do centra, podél pobřeží, všude a celý den samí běžci a cyklisté, kromě toho hasiči trénovali záchranu tonoucího a já obešel po mostě výběžek a šel na ostroh, kde mě minule honila policie. Tentokrát jsem si dal pozor. 
Šel jsem ještě asi kilometr po pobřeží a sedl si s doutníkem na betonový schod a pozoroval dvouposádkové plachetničky jak trénují a další lodě a šedomodrou barvu jezera. Krásný a pastelově vybarvený podvečer. Vypadalo to na déšť a tak hnán nápadem jsem se zeptal tmavé pracovnice pobřežní stráže, zda nemá igelitový pytel, abych uchránil nástroj. Hledala, ale neměla a slíbila, že přiveze. Řekl jsem fajn, budu tu dvacet minut. Dalo se do deště, čekal jsem, čekal, ale nedočkal se. A pak věř instituci! Šel jsem deštěm, schovaný ve vestě a pod deštníkem, který jsem prozíravě s ohledem na předpověď měl v batohu. Přidávalo se na hustotě, ale do odjezdu vlaku to byly skoro tři hodiny, tak jsem ještě klopýtal známými ulicemi a vybavoval si, jak si to nemůžu vybavit, protože se změnily obchody a restaurace a taky jsem si už toho dost nepamatoval. Doklopýtal jsem na Chicago Station a koupil lístek. Můj pocit z toho nádherného dne byl skvělý a kupodivu se mi tohle město líbí čím dál víc. Je to jako zralá třicetiletá žena, upravená a šik, nebo jako mladý, sebevědomý muž v padnoucím obleku se smyslem pro humor. Pro mě má Chicago svou jasnou tvář dravé Ameriky, pozůstatků mafie a hlavně nebojácné architektury, která tomuhle městu, na rozdíl od ostatních, sluší. 
Cestou zpátky zase klasická Amerika a „boarding“ na vlak. Aspoň, že průvodčí měl klasickou čepici = kastrůlek s kšiltem a když jsem se ujišťoval, že nastupuju do správného vlaku (8.05 PM jely zrovna dva), tak hulákal po celém nástupišti: „Milwaukee Airport!!! Train to Milwaukee Airport sure!!!“ a vypadal jako klaun Ferdinand. Další vystoupení pak předvedl, jako pravý zástupce americké svobody a důvěry v inteligenci občanů, když jsme vystupovali. Ve státech totiž jednak nemají automaticky otevírané dveře vlaku a navíc si ty dveře člověk nesmí otevřít sám (ani v zastávce), protože je to zřejmě mimo jeho schopnosti a navíc, k čemu by byl průvodčí. Což jsem pochopil, když mne vyhnal zpátky do vagónu, kde stáli všichni připravení, zatímco hulákal do mikrofonu „Milwaukee Airport, Milwaukee airport do not forget go out!“ a taky, že prší a tak to klouže, abychom neuklouzli. Čekal jsem, kdy se zeptá, zda jsme se před vystoupením vyprázdnili na toaletách. Pak zmizel u těch dveří a nemohu přesně popsat, co se dělo, protože byl schovaný za rohem, ale měl jsem dojem, že zápasí s vetřelcem, a nebo dostal infarkt, podle toho co se zrovna ozývalo. Zvědavě jsem tam nahlédl, ale viděl jsem pouze, že otevírá dvě kliky nad sebou a pak nohou šlape na pojistku plošiny. Že pak stačilo pouze do dveří strčit a otevřít je se pouze domnívám, protože jsem byl vyhnán zpátky do bezpečné pozice ve vagonu. Takže si tajemství otevírání dveří zřejmě pečlivě střeží a vezme do hrobu. Venku lilo a fičelo, takže jsem ty dva a půl kilometru bojoval s protivětrem a deštníkem, který přede mnou tančil v poryvech a občas se pokusil o halzu. Zaměstnán tímto, a také snahou nevstupovat do kaluží hlubších než pět centimetrů jsem málem přehlédl to zvíře. Něco se tam hýbalo! Zvědavost mě hnala vpřed, ale měl jsem dost štěstí a rozumu se zastavit včas – byl to totiž skunk! Černý, prohnutý v zádech, která byla lemována bílými pruhy. Poučen z amerických filmů a seriálů jsem se okamžitě zastavil, a jelikož v každém filmovém zobrazení toto zvíře okamžitě útočí, aby dotyčného zalilo páchnoucím výměškem ze svých žláz, připravil jsem se ke sprintu zpět, protože tady to bylo o tom kdo z koho. Naprosto jistě jsem totiž věděl, že poexkrementovaného by mě do žádného letadla zpět po 14dní nepustili! Naštěstí to bylo zvíře rozumné, kouklo po mně pohledem: „Áááá blbeček!“ a pomalu si to poskakovalo cestou přede mnou. V poklidu jsem šel za ním, jako bychom byli spolu na procházce. Zvíře se po mně naposledy podívalo a zmizelo v lesíku a já se plížil kolem toho porostu v podezření, že se jenom ukrylo někam do zálohy, kde by mohlo lépe zamířit. Mělo více nadhledu, než já. Kolem půl jedenácté jsem zašel do typické hospody „U satana“ na pivo. V malé restauraci asi devět obrovských obrazovek, na každé jiný sport a místní obyvatelstvo požírající gigantické hamburgery s hranolky a zalévajících to mnoha pivy. Způsob stolování typického američana by ledaskoho přesvědčil k zahájení totální hladovky, ale mě jenom přešel hlad.
sobota
pohleď – Amerika!!!
Opět shuttle na nádraží, ale tentokrát kupuji jízdenku opačným směrem – do centra Milwaukee. Trochu jsem byl nervózní, protože vlak měl zpoždění, ale nakonec dorazil a krásná mladá průvodčí s čepicí „kastrůlkem“ si mě dirigovala nesmyslným polykavým dialektem, jako bych snad rozuměl řeči ptakopysků. Fučelo a byla docela zima; po zatažené obloze se hnala mračna. Zašel jsem do muzea Harley Davidson, ale dovnitř jsem nešel – nejsem motorkář, a ani vyznavač kultu muzeářů. 
Pak jsem to vzal centrem kolem všech těch místním průvodcem opěvovaných budov – proti Chicagu je to okresní městečko, které tedy neurazí, ale ani moc nenadchne. Líné ulice v sobotním ránu byly mdlé s korálky žebrajících afroameričanů, kteří zřejmě tohle považují za optimální životní styl a celodenní zábavu. 
Město dostatečně popisují mé fotografie, jinak to bylo nudné, takže mou zábavou byl opuštěný malý krytý amfiteátr s prázdnými lavicemi, kde jsem za dešťovosněhové přeháňky vylezl na podium a recitoval Nezvalova Edisona – jednak proto, že Nezval je s Michiganským jezerem spojený svou návštěvou, ale také že nic jiného si tak dobře nepamatuju. „Uspěch to byl plny,“ a prázdná sedadla se v ovacích a sedácích jen prohýbala. 
Šel jsem na opačnou stranu města kolem arény Predátorů. Každou chvíli mě oslovoval nějaký žebrák (nikdo jiný v ulicích nebyl), dokonce jsem potkal jednoho blázna, ale až z opačné strany téhle arény mi vyšla vstříc tmavá paní (spíš hodně černá) a ptala se: „Do you want picture of me!???“ Slušně jsem odpověděl, že ne. Že jdu svým směrem. Opakovala to stále a já už na to nereagoval a tak zvyšovala hlas, i když už jsem jí dávno minul. Vyfotil jsem si budovu na opačné straně, ale doběhla mě a znovu opakovala to svoje: „Hey!!! Do you want picurer of me!!?????“ „No!!!!“ odpověděl jsem rázně a pokračoval dál. Asi po dvou stech metrech, kdy jsem ji slyšel za sebou, jsem čekal na velké křižovatce na zelenou (tady je to bílý jdoucí chodec na rozdíl od červené, kterou představuje dlaň). Dohnala mě a z několika metrů na mě řvala spoustu urážek a nadávek a já byl rád, že moje angličtina má v této oblasti nedostatky, kromě všeobecně známých frází, které se tam objevovaly, jako fuck + různé objekty a předměty, dále bitch, white a opět již zmíněné a oblíbené fuck. Měla zvučný a chraplavý hlas; škoda, že se neživila zpěvem blues a šlapala chodník a žebrala. Tak jsem si jí nevšímal a šel dál. 
Čtvrť, kterou popisovala mapa jako vhodnou k nákupům, nebyla k nákupům vhodná vzhledem k absenci obchodů, takže se ptám, kde se stala chyba? Tak jsem to střihnul zpátky k říčnímu kanálu, přes most a odtud stoupal zatáčkou do části města, kde to skutečně žilo – byly tu restaurace i obchůdky. 
A dalo se dojít do přístavu, kam jsem měl namířeno. Srdce jachtaře zaplesalo nad tolika stěžni, mozek praktika se ptal, co to je za můstek, který se jen tak zbůhdarma klenul nad zátočinou. Sedl jsem si k zábradlí na břehu, kouřil doutník a sledoval rybáky, jak se hašteří ve vzduchu, jak plavnými pády loví ryby a jak ladně opisují křivky v náletech nad hladinou. Na plachetnicích využívali místní volna k opravám a přípravám na sezónu, rozbalovali kosatky, dotahovali takeláže. A já šel tím pobřežím a studený vítr mi vál do tváře a prohlížel to nepřeberné množství lodí. Ale chyběl mi ten slaný mořský vítr. Přeci jen tohle je jezero a je ta vůně přístavu tak nějak ošizená. Přitom dosahuje hloubky téměř tři sta metrů (průměrně je to necelá stovka), šířky až sto devadesát kilometrů.
McArthur
Vítr si nedostatečnou slanost a voňavost vynahradil a přinesl sněhovou přeháňku – pokud to byl sníh – byly to ostré a řezavé krupky. Nárazy byly podle mého odhadu tak od dvanácti do osmnácti metrů a já se choulil jenom ve vestě a svetru a šel proti tomu počasí. I tak tu sem tam probíhali běžci. Když ustalo padat to mrazivo z nebe, bylo líp. Prošel jsem ostrůvkem s přírodní rezervací, kde nikdo nebyl, jen proti mně jelo policejní auto. Nedal jsem se zastrašit a nespasil se útěkem, ale naopak jsem ho zastavil, aby mi ten dobrý muž vysvětlil, jak a kudy přejít ten kanál, co se přede mnou nacházel. 
Musel jsem jít kolem červeného majáku a pak kus zpátky proti proudu. A přes padací most, který se zrovna zavíral po té, co propustil parníček pod sebou. 
papundekl building – jinak to nelze popsat
Zábly mne ruce, šel jsem docela rychle a tak jsem se hlavní třídou dostal až k hlavnímu stanu Rockwell Automation – kdy by si kdy pomyslel, že se dostanu až takhle blízko? Procházel jsem zanedbanějšími čtvrtěmi, přešel jsem dva kanály a šel podél jednoho – byla to úzká asfaltová cesta pro běžce a cyklisty. Náhle se z křoví vynořil podnapilý bezdomovec – běloch zanedbaného zjevu tak okolo padesátky, trochu se potácel, ale ne tak moc, a s plechovkou piva si to mířil přímo ke mně! Že bych z toho měl dobrý pocit, to ne. Vlevo byla hradba křovin, vpravo zanedbaný proužek se stromy končící ve slepém rameni kanálu (mimochodem pěkný humus!) a já šel tomu člověku naproti. Jakmile si uvědomil, že tam někdo je – a ten někdo jsem byl já – začal na mě hulákat. Krčil jsem už zdálky rameny a dělal, že mu nerozumím, ale zrychlil a hnal se mi vstříc. Tři možnosti se mi honily hlavou – útěk, vpravo k vodě, nebo proti němu. Šel jsem tedy proti němu a říkal, že mu nerozumím! Aha, řekl nějakou podivnou řečí, tak to jo (nebo prostě něco v tom smyslu) a těsně přede mnou se mi vyhnul a pokračoval svým směrem a pořád něco říkal. 
O kousek dál seděl v trávě minizajíček a dělal, že tam není. Vyfotil jsem si ho a chvíli odpočíval, už jsem měl za sebou tak dvacet kilometrů. Znovu jsem šel přes to rameno a silnici a dál pod dálnicí až na 6th street. Ta se táhla. Věděl jsem, že mě čeká asi pět až šest kilometrů k hotelu. Čtvrť byla útulná, malé domky s předzahrádkami. Kolem krámku a fastfoodu a už jsem šel kolem nekonečně dlouhého hřbitova, kde byla u strany silnice samá polská jména. Proč si polští sousedé nastěhovali hroby, až sem mi zůstalo záhadou. Překonal jsem horizont a další dva kilometry, podešel dálnici a za ní 5th street došel na hotel – utahaný jako foxteriér po neděli v parku. Dal jsem oddech, něco pobalil a vyrazil k Satanovi. Bylo tam méně lidí než včera, sledoval jsem baseball a popíjel Bluemoon. To mi dodalo odvahu si dát hamburger (včera mi ho tím „žraním“ úplně znechutili) – a tak jsem vybral specialitu tohohle podniku „Bellys Burger“. 
Udělali ho myslím dobře, ale ta humus konzumace se mi nevyhnula. Prsty od mastnoty, hranolků, omáčky, hub a šťávy z masa – k tomu ta houska, která se nedala prsty obejmout – tomu se říká žrádlo! Ale o kultuře a o gurmetství to není – inu, Amerika. Tak jsem dal ještě jedno pivo – RiverWest Stein a odkráčel s plnou platností padnout do postele.
neděle
Snídaně už nebyl ten bufet, ale dostal jsem voucher pro dobré hosty a tak jsem si dal v hotelovém bistru míchaná vejce s placičkami, ovocem a tousty s marmeládou. Dohodl jsem shuttle, zabalil a tak tak stihl check-out. Málem jsem křísil kolegyni, která si myslela, že nám bus do Chicaga na letiště ujel, ale jak jsem zjistil a za chvíli jsme se přesvědčili, jen se otočil a přijel pro nás. Skoro stokilometrová cesta na Chicago mě vedla k úvahám, jak to zde vypadalo před vpádem bělochů. Jaké močály a bažiny zde byly, hustý podrost přezíraný starými a věkovitými stromy. Původní obyvatelé, lovci, znalci přírody a plní pokory k tomu, co je živí. A nyní jsme tu my, s neustálým zlepšováním (Continual Improvement) a závislí na trvalém růstu, zvyšování HDP a snižování našich vjemů – zrakových, sluchových, čichových a hlavně citových. Za těchto úvah mě řidič vysadil na letišti. Na třetím terminálu jsem pokecal u odbavení se sympatickou Afroameričankou a po spoustě úsměvů (což je místní folklór) jsem nechal odjet kufr. Dlouhá fronta na kontrolu – měl jsem velkou obavu ohledně kytalele, ale prošli jsme oba, ačkoli úředník neměl moc pochopení, když jsem se ho ptal, zda by mohli rentgenový snímek z kontroly poslat emailem mému praktickému lékaři. Měl jsem skoro tři hodiny pozorovat, zda nám nevymění motor. Nestalo se, nastoupil jsem a nakonec jsme vzlétli. Oproti Finnair se American vycajchnovali, protože mi podávali nápoje i jídlo na požádání – a že jsem si dával pivo, to je vůbec nezarazilo. Poprvé v životě jsem viděl jak se předlétává jiné letadlo. Holt budeme asi u Evropy dříve než vy, Holanďánci! V Londýně jsem měl na přestup jenom hodinu, navíc jsem díky místu úplně vzadu odcházel poslední – takže jsem byl docela překvapený, že u východu na mě čekala letištní služba a dostal jsem svítivě růžovou kartičku: Express Connection – aby mě nikde nezdržovali. Zdržel jsem se sice na další kontrole, ale letadlo jsem stihl vcelku v pohodě – to jen ten servis s mým jménem mě překvapil! Letadlo do Prahy, stejně jako z Chicago do Londýna našlapané k prasknutí; s nenaplněnou cestou přes Helsinky se to nedá srovnat.
Nejnovější komentáře