cestování a výpravy po zemích, městech, vodách pod plachtami i s pádlem v ruce, lukostřelba a jiné aktivity

Machovská Lhota 20.8.2017

S psíkem jsme vyrazili z Machova. Nejdříve jsme prošli centrem dolů ke skokanským můstkům. Tam jsme odbočili po žluté lesní cestou nahoru podél lesíka. Společně s lučinou se k nám přidružila sjezdovka a vlek, jenže nad tím vším vítězila barevnost lučního kvítí, jeho vůně končícího léta jako připomínka mládí, a když jsme se otočili, tak i oblost krajiny, zdejších šefelů, z nichž ten protější nosí stejné jméno jako já. Na opačné straně se strměly pískovce Boru. Krajina tichá, plná vůní a oblohy s ženoucími se mraky a v dálce jejich těžké kupy zakrývající Krkonoše. Procházíme lesem, cesta se zase zvedá, je zavlhlá a občas přeskočíme potůček, tu metamorfózu zdejších pramenů. Nejdeme na Polskou stranu, stáčíme se pod skalami, ale vzhůru zamíříme až k Boru, krásné vyhlídce. Vynáším nahoru Dobbyho, vyhlídka je to krásná, ale čekal jsem, že se dostaneme výš. Takže už jen sestup, Dobby sestřelí marně se pachtícího cyklistu. Vnímám pracovitost lidí, co tu stavěly kamennou cestu, stejně jako přivaděč vody – to je zapomenuté úsilí lidí, generací, co tu byly před námi. A les, vonící houbami, louky s horským býlím. Co víc by se do mě vrývalo? Ke které krajině víc patřím? Tohle jsou úryvky české hymny kdesi v nás. Mraky se těžce řítí nad skalami. Jsme zpátky právě včas, do hospody u Lidmanů ve Lhotě dobíháme za začínající přepršky. Stihli jsme to, máme štěstí, ale mnohem větší štěstí je umět číst a vnímat tuhle krajinu. Odjíždíme – a já přemýšlím, jak za pár měsíců pokryje sníh kopce, bude tu nehostino, ale ryze a kdesi ve mně je zakódováno, jak je mi takhle část země blízká.