… a tohle je začátek
Vítr foukal a zvedal vlny, pohupoval nafukovacím člunem, na kterém se nám podařilo doplout až na Ransomův Ostrov Divokých koček. Tam, kde se odehrávaly ty příběhy o Vlaštovkách a Amazonkách, které jsem tolikrát přečetl. A já tam dorazil na člunu, nafouknutém v té jezerní oblasti severozápadní Anglie. A nedorazil jsem tam na lodi pod plachtami, jak by se slušelo. Přitom nahoře v městečku by se jistě dala loď půjčit, aby to bylo stylové – lodě jsme tam viděli! Jenže jsem neuměl na plachetnici – nikdy jsem na ní neseděl a necítil ten vítr ve tvářích – ten vítr, co nám tak bránil se dostat na tenhle malý ostrov uprostřed jezera.
A tak jsem hned po návratu začal vyhledávat, jak to s těmi plachetnicemi je, jak vypadají, jak se na nich jezdí a co to tak obnáší a stojí. Ze všech obrázků, co jsem našel, mne zaujala vlastně jen jediná: Vaurien.
Splňovala to, co jsem vždycky chtěl a tak, jak jsem si to při čtení těch knížek a i na výběžku ostrova představoval.
Jasně, že jsem si to usmyslel a hned jak jsme jeli směrem na Moravu, jsem celou akci zorganizoval tak, abychom se „zcela nezávazně“ na tyhle lodě mohli podívat, a to přímo, jak budou závodit na Velkém Dářku. Lodě se mi líbily, a bez jakéhokoli ostychu jsem se vecpal do jachťáku a když přijely na oběd, hned jsem se začal vyptávat. Byl to Karáčo s Danielou, co nám k té lodi řekli, co jsme potřebovali a hned se nás zeptali, jestli bysme chtěli jezdit (já hned ano, jak jinak) a tak jsme dali kontakt, že nám nějakou sežene. A tak jsme záhy obdrželi podrobný popis lodě na prodej od Pavla Konopíka a začátkem srpna jsme byli na Vranovské přehradě tu loď obhlídnout.
„Dneska nefouká“, řekl Pavel, když jsme se naobdivovali té loďky. „Ale já bych si do toho chtěl aspoň sednout!“ A tak jsme vyjeli, střídali se u kormidla a byl to nějaký zaďák a nějaký bočák a stoupačka a najednou jsme se koupali převržení uprostřed přehrady. (Nebudu zmiňovat, kdo kormidloval – ale já, ani Pavel jsme to nebyli…). Otočili jsme loď a nadšení a mokří dorazili ke břehu. Dohoda padla.
Začátek září, jsme opět na Vranově a lodě na Gagan regatě stojí do cíle. A když dotrpí i dojezd, zkouším ještě jednou s lodí vyrazit – ale opravdu nefouká. Nakládáme ji a odvážíme do naší nově postavené kůlny s tím, že máme dorazit na mistrovství republiky. (Úplně jsem nechápal, proč hned na mistrovství, ale zřejmě v nás tušili skrytý potenciál už tehdy!).
Mezitím byl jeden víkend, a tak, poučen přečtením příručky o jachtingu, jsem vzal Toma dřív ze školy a vyrazili jsme na Slapskou přehradu. Docela foukalo, oči jsme měli jako tenisáky a zkoušeli se nevyklopit a někam doplout. Několikrát jsme se málem cvakli, do lodi jsme nabírali vodu a rozhodně jsem se necítil jednak pánem lodi, natož abych z toho byl nadšením u vytržení. Pak jsme potřebovali přistát u mola, abychom něco převázali a chytlo se nám lanko hlavní otěže za prkna mola a podivně jsme tam vyseli, než jsme se ze všeho vymotali – fučelo my tam byli přivázaní a spousta zamotaných lan kolem nás! Jen jsme se z toho dostali, rozhodnutí, že končíme a dojedeme zpátky, přestalo foukat a my ty dva kilometry pádlovali tím malým pádýlkem. Tom byl po tomhle zážitku vůči plachetnici dost skeptický. V sobotu se lístek nehnul, tak jsme jako již standardní posádka vyrazili v neděli. Foukalo obdobně a zážitky během té hodiny obdobné – děs a hrůza, že se cvakneme a nikdo nám nepomůže. A to foukalo 5-6m. Ale odvezli jsme loď domů a věděli, že na závody půjdeme. Že se z nás stanou jachtaři, to jsme netušili a bylo to v nedohlednu. Loď jsme měli a pokřtili ji Gullberry.
Nejnovější komentáře