Poslední zastávka v ústí řeky Lee
Irsko je z leteckého pohledu taková plastická zelená zvlněná krajina omývaná mořem, skoro jako dětská hračka z videoher.
Tmavý taxikář byl nervózní ve zdejším provozu, ačkoli mně nepřišel tak hrozný. Bydlení v hotelu za řekou kousek od centra je domácké a milé. Levostranné ježdění v ulicích Corku mi už nedělalo takové problémy, ostatně je to třetí návštěva ostrovů v tomhle roce. Stavby a ulice vypadají také ostrovně, jen to na mě dělá dojem severské drsnosti a nedbalosti a odstupu, ve kterém jsou některé, zejména religionistické stavby docela v kontrastu, jak jsou vycizelované. Staré uličky jsou tu podobné těm staropražským. Lidé příjemní a pohodoví, bylo fajn se s nimi bavit, v baru u Satana jsem diskutoval nad pivem o historii města i o novém nařízení nekouřit v barech, nad čím se typický Ir rozčiloval a venku na chodnících dodržovala mládež tento předpis, takže uvnitř prakticky nikdo nebyl a jen ve dveřích byl trochu chaos, jak si nosili nápoje ven. Ochutnávka piva musela proběhnout. Povídal jsem si s opilou Simonou ze Švýcarska v Cork Hostel Baru, než odpadla do nenávratna a pak šel procházkou městem.
Jeho barevnost, ale přitom tak pastelově hebká mne uchvátila, slyšel jsem irské píšťaly a i si je koupil, cítil jsem vůni piva, vůni řeky Lee a viděl vzdálený záliv u města Kobh, kde naposledy kotvil Titanik a viděl a cítil závany větru na zvlněných pláních kolem. Tak z toho vznikl text písně Poslední zastávka v ústí řeky Lee. A ta řeka protíná v půli město a pulsuje přílivem a odlivem, pulsuje ve vlasech řas na schůdcích, dýchá svým tempem pod mosty a můstky a měří zdejším lidem čas na život a na lásku. Ale samozřejmě je to město i moderní, takže zaměřené na turistický průmysl, ale i na industriální, který je naštěstí odsunutý za perimetr města a tam se vyrábí v moderních globálních halách a budovách vzdálené východní aglomerace. V běžné části města je ale málo spěchu, je tu klidný život; vlastně je to separace osobního života od globálního pracovního nasazení. Courám se městem sám a vnímám kousky toho genia loci, toho, které mají severská města. Nemá smysl psát mé dojmy, jsou zachyceny na fotografiích a lze je z nich pocítit. Když odlétám a popíjím v lounge s kolegou, za okny letiště se vlní zatravněné plochy, jako by byly hlazeny větrem, uspokojeným touhle zelenou krajinou s nádechem mořské soli.
Nejnovější komentáře